Božský tah

Vyhráli. Opět porazili zlo, které je ohrožovalo. Zlo, které ohrožovalo jejich rodiny a přátelé. Vyhráli. Tak proč se Stiles cítil jako poražený? Protože nehledně na to, že stáli na straně vítězů, byli poražení. Allison byla pryč. Kouč byl zraněný. Ethan přišel o svého bratra. Vyhráli, ale nebyli vítězové. Alespoň Stlies nebyl. Jak by taky mohl, když za to všechno mohl on? Když ta proradná liška nosila jeho tvář? Jak by se mohl ostatním ukázat na očích? Jen pouhý pohled na něj jim přinese utrpení. To mohl rovnou jít a nasypat jim sůl do rány a možná by je to i bolelo méně. Fyzické zranění se většinou uzdraví, ale to psychické? Dokážou se na něj ještě někdy podívat bez toho, aniž by jim to způsobilo bolest ze ztrát, které kvůli němu utrpěli? Od té nešťastné události uběhl již týden a Stiles se nemohl zbavit pocitu viny. Tolik litoval toho, že nebyl dostatečně silný na to, aby to skončil. Měl se obětovat za ostatní. Měl se obětovat za své přátelé, za svou rodinu. Byl ale zbabělec, a tak to místo něj odnesli jiní.

„Přiznávám, že tah s přeměnou se vám povedl. Podcenil jsem vás. Ale i přes to jsem vyhrál, je to tak? Ach, Stilesi, liška mění svou srst, ale ne svou povahu. Říkal jsem ti to. Nezáleží na tom, kdo vyhraje, ale na tom, kdo udělá božský tah. Zde nastává problém, nemám-li pravdu? Tví přátelé si myslí, že božský tah provedli oni, když mě proměnili, ale my dva známe pravdu, že ano? My víme, že skutečný božský tah jsem provedl já, protože ta opravdová hra se odehrávala pouze mezi tebou a mnou," zasyčel mu do ucha slizský hlas.

Stiles zatnul ruce v pěst a chystal se něco odseknout, když vtom pokojem zaznělo zaklepání na jeho dveře. Zhluboka se nadechl. Nogitsune byla pryč. Byl to jen výplod jeho fantazie, jeho vyšinutosti. Nic víc. Musel se uklidnit. Nebylo to skutečné. Možná byl odsouzený k tomu, aby zůstal do konce svého života sám, ale rozhodně tento čas nehodlal trávit s živým obrazem té prohnilé lišky.

„Ještě nejsem připravený jít do školy," křikl ke dveřím, když se vzpamatoval a uvědomil si, že někdo klepal na dveře. Ne někdo, ale jeho táta. Dělal to tak každý den a Stiles mu každý den řekl to samé.

„To je škoda, chybíš nám tam," ozval se z druhé strany dveří dívčí hlas a následně dveře zavrzaly ve znamení toho, že byly otevřeny.

Stilesovi se zadrhl dech v hrdle. S překvapeným výrazem pohlédl na dívku s jahodově blonďatými vlasy. Možná byla také jen výplodem jeho fantazie. Co by tu jinak dělala? Terorizoval ji. Zemřela kvůli němu její nejlpeší kamarádka. Zemřel kvůli němu její přítel. Neměla důvod sem chodit. Neměla důvod chodit za ním.

„Stilesi?" oslovila jej chraplavým hlasem, když nic neřekl a jen na ni zíral. To se mu nepodobalo a Lydia si začínala opravdu dělat starosti. Celý ten týden si namlouvala, že se nejspíše jen necítí dobře. Přece jen byl na pokraji smrti, což bylo něco o čem Lydia rozhodně nerada přemýšlela. Myslela si, že jen potřebuje nabrat sílu, pořádně se vyspat a tak. Jenže teď viděla, že za tím bylo ještě něco jiného. Něco mnohem vážnějšího a její srdce zapraskalo. Opět. Stejně jako zapraskalo, když si tehdy vzal do rukou katanu a namířil ji proti sobě. V ten moment se celý její svět zbořil. Ještě ani pořádně nezpracovala ztrátu Allison a už musela sledovat, jak má přijít o život další osoba, která v jejím životě hrála nesmírně důležitou roli.

„Běž pryč, prosím," zamumlal a sklopil pohled k podlaze.

Lydia se zamračila. Tohle rozhodně nebylo jeho obvyklé chování. Nikdy ji neposlal pryč. A aby pravdu řekla, lehce ji z toho píchlo u srdce. Teď by přece měli držet spolu více, než kdy jindy. Tak co bylo špatně? Proč se od nich všech distancoval?

„Řekl jsem, ať jdeš pryč!" vykřikl znenadání a vstal z postele. „Vyhrál jsi! Jsi spokojený?! Táhni k čertu, nebo se mi aspoň ukaž ve své pravé podobě!" křičel zuřivě, zatímco celý jeho obličej zčervenal a v očích se mu nahromadily slzy. „Jen ne ji, prosím." To už mluvil zase tiše a posadil se zpátky na postel. Hlavu si položil do dlaní, jakoby mu to snad mělo pomoc se skrýt před liškou. Před jeho vlastní myslí.