Magičtí (oba díly ✅)

15. Hádka na Olympu

„Nevěřím, že mě ta malá mrcha nazvala mrchou!" rozčilovala se Artemis, když se vrátila zpět na Olymp. Na rozdíl od přírody, kterou tak milovala, bylo toto místo nudné, pusté a prázdné. Jen bílé nadýchané obláčky, lezlo jí to na nervy.

„Ty si stěžuješ?" popíchla ji bohyně krásy a lásky roztahující se na bílé lavičce a znuděně zívla. „To já musím každé ráno vyrazit na kočáru taženým těmi hroznými ohnivými koňmi. Co to má být?! Já se mám starat jen o lásku a krásu," povzdychla si Afrodita. „Teď je ze mě nějaký pitomý nebeský kočí."

Artemis se ušklíbla. Ona sice ve válce bojovala na straně vítězů, ale její dvojče Apollón takové štěstí neměl. Bůh Slunce si vybral stranu Háda a když boje skončily, tak ani jeho trest neminul. Ani on neunikl vězení, které bylo zapečetěno Kronovým zámkem. Jakmile však byla pomsta výherců završena, objevil se problém. Na místa poražených bohů se musela najít nějaká náhrada! A na něco takového nikdo předtím ani nepomyslel, takže nyní zbylí bohové Olympu kmitali a snažili se vykonávat i ty věci, které nemusely nutně spadat pod jejich branži. Nejvíce ze všech si stěžovala Afrodita, které přišlo rozdělení rolí velice nelogické.

„Proč se vlastně o Slunce nestaráš ty?" vyštěkla Afrodita po bohyni lovu. „Máš dost času promenádovat se mezi smrtelníky a už teď se staráš o Měsíc, aspoň bys to měla pěkně v páru."

„Všichni máme určité starosti," vyrušil bohyně v hádce hrubý hlas.

„To přeci vím, jen...," spustila bohyně lásky omluvným tónem, ale Zeus ji gestem ruky přerušil.

„Byla jsi mezi lidmi, už víš, co plánuje?" obrátil se k Artemis a jeho obličej se stáhl do přísné grimasy. I přes jeho zářivě bílé vousy šly poznat vrásky, které mu Hádés svým chováním způsobil.

„Všichni jsme slyšeli to proroctví," mlaskla Afrodita rozverně a posadila se. „Nemusíme se strachovat. I kdyby se mu náhodou povedlo najít všechny Magické, nikdy neodkryje jejich potenciál. A i kdyby mu i tady přálo štěstí a všichni Magičtí by skákali, jak on píská, tak kameny, ty máme stejně my," ušklíbla se.

„Kameny už nemáme," opravila ji Artemis. „Předala jsem je Perífamovi, vzpomínáš? Ale ten bláhový král všechno pokazil. Kdyby vzal té mrše její schopnosti už tehdy, tak bychom tady nebyli a tohle neřešili."

„To děvče ti tedy pořádně hnulo žlučí," zasmála se Afrodita.

„Ticho!" okřikl ji Zeus. „Můj bratr se nesmí podcenit. Udělal jsem tu chybu jednou a podívejte se, kam nás to zavedlo."

„Ale vždyť jsi ho viděl," řekla Afrodita a líbezně se usmála. „Hádés vypadá jako dítě a je i stejně tak silný. A ta princeznička pro nás taky nepředstavuje žádnou hrozbu, z prstů vykřeše tak akorát pár jisker. Nechme je být, ono je to za chvíli přestane bavit."

„Řekl jsem, že je nesmíme podcenit," odsekl Zeus a nakrčil své husté bílé obočí.

„No, dobře, dobře," ustoupila nakonec Afrodita. „Tak je prostě podceňovat nebudeme, no."

„Musím vyvézt Měsíc na oblohu," vložila se do jejich rozhovoru Artemis. „Ale byla by vážně škoda, kdyby se to lidské dítě dobře vyspalo, jestli mi rozumíš," obrátila se k Afroditě.

„To ne, ty po mně chceš další práci?" zanaříkala bohyně krásy a lásky. „A nemůže to udělat někdo jiný? Podle mě má teď Poseidon volno!"

„Ne," odsekl Zeus. „Artemis má pravdu. Je třeba, aby ta dívka věděla, co je ve hře. Přidá-li se na naši stranu, pak bude Hádés o jednoho Magického chudší a krize zažehnána. Bez moci všech Magických nezmůže vůbec nic."