Army Bullshit [CZ]

42. část - Naděje pro beznadějné

*Než začnu... chtěla bych vám říct, že by bylo dobré, kdybyste si přečetli to oznámení, které je o jednu kapitolu zpět. Vím, že jste ho nečetli všichni a bylo by dobré, kdybyste to udělali dřív, než začnete číst novou část :)*

Charlie's POV

„Takže... co teď?" šeptl trochu nervózně, když jsme vycházeli z restaurace, kde jsme strávili nejméně dvě hodiny. Ne, že bych si na něco chtěla stěžovat, protože sledovat Harryho celou tu dobu, kdy se mě snažil nějakým způsobem zabavit, bylo k nezaplacení, ale ještě stále jsem toužila po tom momentě, kdy se konečně svalím do postele a trochu si odpočinu.

„Co kdybychom se na to už vykašlali a jeli odsud pryč?" pousmála jsem se a dál klidně kráčela vedle něj. Tentokrát už mě za ruku nedržel. I když se naše dlaně neustále navzájem otírali, pravděpodobně prostě nesebral odvahu na to, aby mě za ni doopravdy vzal.

„Nechceš jít ještě na zmrzlinu?"

„Ne, díky."

„Tak můžeme jít koupit boty k těm šatům?" navrhnul nadšeně a já se na něj jenom zamračeně podívala. Stáhla jsem obočí k sobě, přičemž jsem trochu zpomalila svou chůzi.

„Proč mě odtud nechceš vzít pryč?" Na to si on pouze povzdychl a odpoutal svůj pohled od mého obličeje. Zadíval se před sebe na širokou uličku pořád v tom stejném nákupním centru, kam jsme ráno přijeli, a trochu svěsil ramena.

„Chci tě odsud vzít pryč," povzdychl si. „Ale nechci tě brát zpátky do školy." Stejně jako on jsem si mírně povzdychla a prsty zavadila o ty jeho. Jenže tentokrát to nebyla náhoda, ale úmysl.

„Tak mě tam neber," zašeptala jsem opatrně.

„Jak to myslíš?" podíval se na mě zmateně s dlouhou vráskou táhnoucí se přes půlku jeho čela. Jemně jsem se na něj pousmála a znovu se prsty otřela o ty jeho.

„Tak, jak to říkám. Neber mě zpátky do školy."

„Kam tě mám vzít?"

„Kam chceš," uchichtla jsem se. Jeho ruka se obtočila kolem mých zad a během jedné vteřiny mě za rameno přitáhl blíž k němu. Nepřekvapilo mě, že něco takového udělal, právě naopak. Měl už zkrátka takovou povahu, že ať už se stalo něco pěkného, nebo smutného, vyjadřoval své pocity většinou dotyky. Normálně by mi to možná vadilo, ale ne teď v tuhle chvíli. Po celém tom dnešku jsem na něj nedokázala být naštvaná, ani kdybych chtěla. Věděla jsem, že bych asi měla být a že bych se s ním už vůbec neměla takhle mazlit... ale copak jsem tomu mohla nějak zabránit?

„Takže ti nebude vadit, když přespíme u mě?" zeptal se s rozzářenýma očima a s obrovským úsměvem na tváři.

„Ne," vydechla jsem a zlehka si položila tvář na jeho rameno, které bylo neskutečně blízko k mému obličeji. Vsadím se, že na nás musel být pohled jak na jeden z těch neskutečně šťastných párů, co potkáte na každém rohu, a i já jsem v tu chvíli takový pocit měla. Nikdy předtím jsem nepřemýšlela nad tím, že bychom snad mohli být pár, ale dnes se mi taková myšlenka připletla do cesty víc než jednou.

„V tom případě tě odsud beru teď hned," prohlásil a jeho tempo se znovu vrátilo do normálu.

„Nebudu si stěžovat."

Pomalu jsme společně došli až k jednomu z mnoha skleněných východů z téhle obří budovy, přičemž se ani jeden z nás nepřestal usmívat. Všimla jsem si, že jsme celkově přitahovali celkem dost pozornosti, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bylo kvůli tomu, že jsme prostě nebyli typický pár, který byste jen tak potkali na ulici anebo to bylo kvůli tomu, že jsme vypadali jako dva blázni. Tak, či tak... bylo mi to jedno.