19- Můžu si přisednout?

235 16 4
                                    

Peter:
Sedím na kraji střechy a koukám dolů. Neplánuju žádnou sebevraždu, ani nic takového. Jen prostě miluju tyhle chvíle, kdy koukám ze shora na všechny ty lidi, na ty jejich životy, a přitom přemýšlím nad tím svým.

Dám si do uší sluchátka, a pustím si tam svůj oblíbenej playlist. Hlasitost hudby dám úplně na max, proto neslyším, že ke mmě někdo ze zadu přišel. A není to jen tak někdo.

Najednou cítím něco na rameni, prudce se otočím, kvůli možnému nebezpečí. Ale nic špatného tam není. Jenom on.

„Co tady děláš?" zeptám se a otočím se zpátky.

„Můžu si přisednout?" neodpoví na mojí otázku.

„Jak chceš."

„Děkuju." nechápu za co děkuje.

„Jen jsem tě chtěl vidět." řekne po chvilce ticha.

„Aha, že tak najednou?" pořád se na něj, ani jednou nepodívám.

„Proč to říkáš?" periferně vidím, že se na mě kouká.

„Třeba, protože mě celou dobu ignoruješ!" vykřiknu a začnu se zvedat.

Čauky lásky, konečně je tady nová kapitola. Snad se líbí :D Vaše Justy❤️

Omlouvám se za chyby..

I like him? (Starker) Donde viven las historias. Descúbrelo ahora