Malinový klan: Stíny nevinnosti

5: vstříc dobrodružství

,,Slib mi, že budeš hodný kluk, a dáš na sebe pozor." To promlouvala ke svému synovi černá kočka s bílou náprsenkou – Tichá Mýtina. Její dítko bylo teprve na začátku výcviku, a už teď na něj mohla být pyšná! Dostal přeci pochvalu od své učitelky, a to znamená, že je na dobré cestě. Od svého jediného synka očekává jen to nejlepší, ale hlavně očekává, že na sebe bude chlapec dávat pozor, aby náhodou nepřišla i o něj. Ztráta jejích koťat jí opravdu poznamenala, ostatně jako valnou většinu matek. Měla ale to štěstí, že jí aspoň Křemínek zbyl.

,,Ano mami, to ti slibuju," zavrněl černobílý kocourem a k matince se přitulil. Ta mu následně oblízla oušku a zapředla. Křemínka napadlo, že by opravdu nerad, kdyby ho takhle viděli jeho kamarádi, ale na druhou stranu tušil, že by si z něj maximálně jednoslovně udělali legraci, a nadále to nechali být. Věděli, že je pro něj vztah s mámou důležitý. Nebo spíš pro Tichou Mýtinu byl vztah se synem důležitější.

Po malé chvilce od sebe syna odtáhla. ,,Tak už upaluj, ať nejdeš pozdě," usmála se na něj. Křemínek úsměv oplatil a přikývl.  Se splněním její žádosti samozřejmě neotálel a už byl na cestě z válečnického doupěte, kde mámu našel. Bylo brzké ráno, avšak přesně na čas, aby se v táboře setkal se Šalvějkou, která ho chtěla jít právě vyzvednout.

,,Zdravím, Křemínku. Jsi na nohou nějak brzy," vyšvihla ihned tuhle pozoruhodnou informaci. To jí akorát utvrdilo v její domněnce, že z tohoto učně vyroste šprt jak se sluší a patří.

Křemínek se nesměle usmál. ,,Ano, chtěl jsem navštívit mámu a zároveň nezmeškat trénink," vybalil to narovinu. Nejspíš ho ani nenapadlo, že by si tímto mohl nějak šplhnout – aktuálně mu podobné věci nedocházely. 

,,Ale tak to je od tebe hezké, a je to naprosto v pořádku," pronesla Šalvějka zvesela. ,,Vrhneme se tedy hned na trénink?" Není čas ztrácet čas s takovým perspektivně vypadajícím jedincem, že? Je nutno ho zpracovat, dokud má o výuku opravdový zájem. Těsto se musí tvarovat, dokud je měkké, tak je to.

,,Jasně!" Křemínek neváhal – vždyť on už se nemohl dočkat, až zase nasbírá nějaké nové informace, které pak po čase přednese matince. Ta na něj bude ták pyšná! Aby svá slova potvrdil, vesele poskočil o tři kroky k východu z tábora, a otočil se nedočkavě na svou mentorku. ta se musela uculit. Hned ho ale následovala svižnějším krokem.

,,Jsem ráda, že máš o výcvik takový zájem. Zda-li se to dá říct i o tvých vrstevnících?" touto otázkou se samozřejmě chtěla nenápadně zeptat, jestli jen ona má tak šikovného učedníka, nebo je to nějaká generace Komenského. Ta otázka ale Křemínka trochu zarazila. nebyl si jist, jestli vůbec jeho kamarádi o výcviku mluvili v kladných superlativech. Tedy co se týče Svižníka! pamatoval si, že Pstroužek něco pozitivního říkal, ale už vlastně nevěděl, co přesně. Během těch pár dní se toho stalo tolik, že nevěděl, kde mu hlava stojí. ,,Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli bys nám nemohla dělat dozor na výletě k lomu, který chceme podniknout po tréninku?"

Šalvějku trochu zaskočilo, jak otázku Křemínek podal. Doposud byl spíše nesmělý, no, nebyl hloupý a očividně věděl, co si může a nemůže k autoritám dovolit. ,,Ale jistě – moc ráda podpořím mládež při vhodných aktivitách." Tuhle větu mu sdělila čistě a jasně s pohledem upřeným do jeho jantarově vybarvených očí. Na malou chvíli byla ta výměna pohledů tak intenzivní, až se z toho Křemínkovi naježily chlupy na krku. Kluci – Svižník konkrétně – nekecali! Ona je fakt hezká.

,,Teď už ale pojďme, " pobídla ho, čímž ho taktéž vytrhla z menšího tranzu, do kterého se na malou chvilku dostal. Tak teď bude mít dost nad čím přemýšlet! Opravdu by totiž nechtěl, aby se z něj stal někdo, jako Svižník – kam jdu, tam slintám nad nějakou babou. Na druhou stranu byl díky nemoci trochu opožděnější, a vše bude muset dohnat rychleji, než jeho vrstevníci. To měl tedy v plán, ale co se výcviku týče! To ostatní se třeba ukáže časem!

----

Zdálo se, že Šalvějka trénink schválně neprodlužovala, aby zbyla ještě energie na koupání v lomu. Křemínek jí byl za to vděčný – kdo další může říct, že má tak skvělého učitele? Nejspíše nikdo! Když spolu dorazili zpět do tábora, Šalvějka mu řekla, že na ně počká před východem, a pak můžou rovnou vyrazit. Na Křemínkovi tedy bylo se podívat po svých kamarádech.

,,Kluci, jste tu?" zvolal Křemínek po nakouknutí do učednického doupěte. K jeho štěstí k němu vzápětí zamířil Pstroužek – ten milejší kamarád.

,,Svižník šel ještě pro mou sestru," řekl mu ihned, avšak né zrovna dvakrát nadšeným tónem. Jasanka byla Pstroužkovou sestrou, a zdálo se, že si velmi rozumí právě se Svižníkem. Křemínkovi nebylo jasné, jestli se právě proto tvářil Pstroužek tak nabubřele, či v tom bylo něco jiného. Nejspíš šlo o více faktorů. Ať to bylo tak či tak, Křemínkovi přítomnost Jasanky u lomy rozhodně vadit nebude. Vždy mu připadala jako fajn kamarádka, nikdy se s ní ale nijak výrazně nesblížil. 

,,Pojďme tedy na ně počkat za Šalvějkou," navrhl Křemínek a bez otálení se za ní vydal. Pstroužek ho následoval, neboť neměl důvod činit jinak. Hvězdoklan ví, jak dlouho to vůbec těm dvěma bude trvat, že? Ve vší počestnosti však Křemínek i Pstroužek nejspíše doufali, že Svižník šel pro Jasanku jen třeba na trénink.

Šalvějka se beze slov usmála na oba učně, a tak nějak očekávala, že se na někoho čeká, ale na nic se raději neptala. Jelikož byla sama dost mladá, nějaká část jejího já chtěla držet basu s těmito mládenci. Musela se ale chovat dospěle, jinak by z ní neměli respekt, a to si nemůže žádný učitel dovolit.

,,Musíme čekat ještě na dva členy výpravy," okomentoval to Křemínek, jelikož chtěl, aby to Šalvějka věděla. Ta uvědoměle přikývla a dále mlčela. Křemínka trochu to ticho ubíjelo, ale bylo mu blbé se i před Šlavějkou bavit o něčem s Pstroužkem. Zrovna ho totiž nenapadalo nic vhodného do této společnosti. 

Naštěstí ale opravdu nemuseli čekat dlouho, neboť se před nimi brzy Svižník s Jasankou objevili. Křemínkovi se na tváři objevil radostný úsměv – konečně už vyrazí vstříc dobrodružství! Ale když koutkem oka spatřil, jak Pstroužek propaluje Svižníka pohledem, tak to byl první impuls napjaté situace. ,,No, tak jsme tady!" pravil Svižník svým typicky sebevědomým hlasem. Jasanka jen zdvořile pozdravila Šalvějku, která rázem zavelela k odchodu.

Křemínek nemohl spustit oči z Pstroužka, který měl zas oči upřené na Svížníkovi. Ten mu ale nevěnoval sebemenší pozornost – opravdu svižně se vydal Šalvějce v patách. To jen s Křemínkem se pak Pstroužkův pohled setkal. ,,Co se děje?" ptal se ho hned černobílý učedník.

,,Co se děje? No, né že bych měl bůh ví jak dobrý vztah se sestrou, ale určitě nevidím rád, že se tak ochomejtá právě kolem Svižníka," odfrkl si. ,,Ten kocour je poděs, ale nemusí ke dnu stahovat i kočky kolem sebe." Touto větou nějak ukončil svůj monolog mířený ke Křemínkovi, a vyrazil za ostatními. Křemínek se tak octl úplně na konci výpravy, ale nějak ho to netrápilo. Měl zase o čem přemýšlet. Hlavně ale doufal, že se výlet nezvrhne v nějakou katastrofu, nebo nedej bože ostudu! Před Šalvějkou by nebylo zrovna dvakrát příhodné se ztrapňovat, na to je třeba pamatovat!