Minulost nás pronásleduje. Všechny.

Někde mezi tóny

Yeva oděná jen v sukni a košili s vyhrnutými rukávy po lokty neustále opakovala zaklínadlo expecto patronum. 

Už několik hodin byla zavřená v komnatě nejvyšší potřeby a zkoušela to znovu a znovu. Nechtěla to vzdát, ne když měla příležitost trénovat sama. Vynechala oběd, ale nebyl to problém, protože kouzlo jímž byla komnata opředená, se postaralo, aby se před Yevou po hodině tréninku, objevil tác s jehněčím na kořenové zelenině a k tomu sklenice čiré vody. Jako by komnata věděla, co má Yeva ráda k jídlu. 

Poslušně se tedy najedla a nabrala sílu. 

Hrabala se ve své mysli, promítala si před očima všechny šťastné momenty, na které si ještě dokázala vzpomenout. 

Malý dům na okraji tajgy, lesnaté kopce, rozvodněná řeka v lese a stádo oveček na lukách pod domem. Byl to její domov, jež si jen těžko vybavovala. Přišlo jí, že barvy ztrácejí jas a vše je najednou rozmazané, jako obraz, na nějž někdo vychrstne vodu. 

Její rodiče, otec vysoký a silný s modrýma očima a matka černovláska s laskavým srdcem. Jejich obličeje si však dokázala vybavit jen s němým křikem na rtech a se slzami v očích. Jen v moment, kdy je viděla naposledy. Přísahala by, že když jim tenkrát odezírala ze rtů, slyšela jejich hlasy ve své hlavě. 

Milujeme tě, Yevinko. Dokážeš to. 

Silně se kousla do jazyka, aby se nerozplakala. 

,,Expecto patronum!" Škytla a ruka se jí chvěla. 

Nic se nestalo. Pořád to nebylo dost. 

Yeva se bezmocně svezla na kolena a položila si obličej do dlaní. 

,,Nedokážu to," zašeptala tichým hlasem a z očí jí unikly slzy. Pomalu stékaly po tvářích a Yeva je tentokrát nechala, aby odnesly její smutek pryč. Aby to však fungovalo, potřebovala by na odplavení veškerého smutku celý oceán slz. 

Ještě chvilku plakala a pak si protřela oči a zvedla se na nejisté nohy. Rozmrkala řasy slepené solí a podívala se před sebe.

Zůstala stát jako přimražená. 

Stál tam obří černý klavír, který jí nejspíš přičarovala komnata nejvyšší potřeby. Jako by magická místnosti věděla, lépe než dívka sama, co vlastně potřebuje. 

Opatrně jako by přistupovala k spícímu člověku, přešla k nástroji. Odtáhla dřevěné sedátko a trhla sebou při hlasitém skřípění, které to provázelo. Zvedla těžký kryt a stiskla nohama pedály, aby je vyzkoušela. 

Kdysi poslouchala otce, jak hraje. Chtěla to umět, a tak, i když jí byly jen čtyři, si jí otec vzal na klín a manipuloval s pedály, zatímco ona malými prstíky zkoušela klávesy. 

Nyní očima přejížděla po slonovinových klávesách a pak po černých, které jí vždy připomínaly mezery mezi zuby. 

Otec jí učil každý den, kdykoliv si našel volnou chvíli, a když trochu vyrostla a dosáhla na pedály, sama se naučila pár jednoduchých skladeb. To už jí bylo šest let. Krátce na to se jí změnil život natolik, že tahle vzpomínka postrádala veškerou radost. 

Yeva zkusmo vyťukala jednou rukou jednoduchou, pomalou melodii ve vysokých tónech. Ze zapomenutých koutů její mysli, se začínaly jako ozvěna vynořovat útržky hudby. Komnata nejvyšší potřeby byla tak tichá, že hudba zněla téměř rušivě, jak se odrážela od vysoké klenby stropu. Pohnula pravou rukou, přelétla jí po klávesách a najednou se z nich stala skladba, kterou kdysi opakovala tak často, že ji maminka okřikla ať už zahraje i něco jiného.