Povídka o chladných a jedné neznámé

IV.

Bella
Když jsem ráno otevřela oči, něco bylo jiné.

Bylo to světlem. Uvědomila jsem si, že moje okno nehalí žádná mlha. Vyskočila jsem, abych se podívala ven,a pak jsem v hrůze zasténala.

Dvůr pokrývala pořádná vrstva sněhu, poprášila střechu mého auta a zabílila silnici. Ale to nebyla ta nejhorší věc. Všechen déšť ze včerejška zmrzl na led - a oblékl tak jehličí stromů do fantastických, úchvatných vzorů, ale ze silnice udělal smrtelnou ledovou klouzačku. Měla jsem dost co dělat, abych neupadla, když se vrátím do postele.

Charlie odjel do práce, než jsem sešla dolů, ale za to na mě čekala Antonia.

Rychle jsem spořádala talíř palačinek a zapila to trochou pomerančového džusu přímo z krabice. Cítila jsem příjemné vzrušení, že jdu do školy, a to mi nahánělo strach. Věděla jsem, že to není tím, že bych se těšila na stimulující studijní prostředí nebo na setkání s novými kamarády. Pokud jsem chtěla být upřímná, musela jsem přiznat, že se nemůžu dočkat, až budu ve škole, protože uvidím Edwarda Cullena. A to byla pěkná pitomost.

Měla bych se mu totálně vyhýbat, po tom svém včerejším bezduchém a trapném plácání. A nedůvěřovala jsem mu; proč mi lhal?! Pořád mě děsila nepřátelskost, kterou jsem z něj občas vycítila,a pořád jsem měla svázaný jazyk, kdykoliv jsem si představila jeho dokonalý obličej. Byla jsem si dobře vědoma, že moje liga a jeho liga jsou sféry, které se nedotýkají.Takže bych neměla být vůbec nedočkavá, kdy ho zase uvidím.

Díky bohu, že řídila Antonia. Jinak by jsme ani nedojeli. Sice jsme jeli mou starou dodávkou, ale nevadilo to. Uměla řídit lépe než já...Za jakékoliv počasí

Při cestě do školy jsem se snažila zaplašit myšlenky na svůj strach z pádu i nežádoucí spekulace ohledně Edwarda Cullena, a tak jsem přemýšlela o dnešním odpoledni.

Mému autu, jak se zdálo, nedělal čerstvý led, který pokrýval silnice, žádné potíže. Divila jsem se, a Antonia byla podivně tichá. ,,Proč se nám to nesmeká?" Zeptala jsem se. ,,Máme řetěty, Charlie než šel do práce nandal" a víc nepromluvila.

Stále jsem u zadního nárazníku. Antonie si popošla pár kroků dál zavolat. Snažila se potlačit náhlou vlnu emocí, kterou vzbudily krásné oči Edwarda, když vtom jsem uslyšela podivný zvuk.

Bylo to vysoké skřípání, které rychle nabralo na hlasitosti. Vzhlédla jsem celá vyděšená. Antonie si toho všimla dýl než já byla celá zamyšlená. Jakmile uviděla auto. Snažila se ke mně dostat, co nejrychleji.

Viděla jsem několik věcí najednou. Nic se nehýbalo, jako se to děje ve filmech. Naopak jako by to způsobilk, že můj mozek pracoval rychleji, a já jsem byla schopná absorbovat několik věcí najednou.

Edward Cullen stál čtyři auta ode mě a v hrůze. Jeho obličej vyčníval z moře dalších obličejů, a všech ztuhlé ve stejné masce šoku. Ale horší pohled byl na modrou dodávku, která klouzala se zablokovanými kol lejicími brzdami a divoce se točila po ledu na parkovišti...

............................................................................

Bylo vidět, že co nevidět narazí do zadního rohu mého náklaďáčku, a já jsem stála mezi nimi.

Těsně předtím, než jsem zaslechla tříštivé praskání ovinující se kolem podvozku mého auta, něco mě udeřilo, ale ne ze směru, odkud jsem to očekávala, ale práskla jsem se o ledový asfalt a cítila jsem, jak mě něco studeného přišpendlilo k zemi. Ležela jsem na zemi u hnědého auta, u kterého jsem zaparkovala. Ničeho jsem si nestačila všimnout, protože dodávka se stále skřípotem se stočila kolem zadku náklaďáčku a v nekonečných otáčkách klouzala ke mně, aby do mě zase narazila.