70. léta občanský průkaz

Dopis

...byl to Míťa...

Sedl si vedle mě. Rychle jsem si utřela slzy, aby neviděl, že pláču. Slzy jsem si sice otřela, ale byla jsem celá rudá a měla jsem mokré oči, takže to poznal.

M: „T/j kvůli tomu neplač, on tě miluje. Celou dobu co jsi byla v Brně, píše zamilovaný básničky o holkách, který nemůže mít. Není na to zvyklej, ty jsi jeho první, on se rád dívá na holky."

T/j: „...Hmm..." dostala jsem ze sebe, víc bych toho říct nezvládla, ani nebylo co.

M: „Odpusť mu to prosím...už jde" ohlédl se.

No do prdele...

A: „T/j..." řekl a sedl si vedle mě na druhou stranu.

M: „Tak já vás nechám o samotě" zvedl se a odešel.

No do prdele na druhou...

Já s ním teď nechci být sama. Ne, Míťa mě prostě sprostě opustil...

A: „T/j promiň, j-já jsem si to neuvědomil, strašně tě miluju...."

Znovu mi začaly stékat slzy po tváři.

A: „prosím řekni něco..."

T/j: „ale já nevím co..." řekla jsem s pláčem. Tím jsem se prozradila. Aleš se přede mě předklonil a mé slzy, které mi stékaly po tváři, palcem setřel.

A: „prosím odpusť mi to"

T/j: „Aleši já tě miluju, ale tohle...tohleto...já se na to nedokážu dívat." Dýchala jsem z hluboka. „Já do tebe drknu, aby sis to jako uvědomil, ale ty se na ně pak díváš dál. Strašně mě to mrzí, ale už nechci, aby se tohle opakovalo. Nechci pokaždý, když kolem tebe projde holka brečet."

A: „Jak to myslíš?" Díval se smutně. „Ty se jako chceš rozvést?" Vyhrkly mu z očí slzy.

T/j: „No...já nevím" opravdu jsem teď nevěděla co s tím dělat. Miluju ho, nechci se s ním rozvést, ale...

A: „Ne, T/j to ne. Nerozvedeme se. Slibuju, že už to nikdy neudělám, jen potřebuju, aby jsi mi dala druhou šanci. Strašně tě miluju...Příště budu mít oči jen pro tebe, slibuju."

Usmála jsem se na něj, utřela mu slzy, které mu tekly po tváři. Políbila jsem ho.

T/j: „Fajn, máš druhou šanci, ale nepokaž si to!"  Aleš se usmál, políbil mě.

A: „miluju tě a děkuju" hladil mě po tváři.

T/j: „taky tě miluju" byla jsem si tím jistá, nic jiného teď nechci, jenom jeho. Jenom jeho mám teď v hlavě....

Pak bylo na čase jít domů. Dnes budu spát u sebe, nechci furt otravovat u Kovandů a aby Aleš přespal tady, by u táty asi moc neprošlo. Přeci jen se s ním zítra uvidím, sice ve škole, což není úplně moje nejoblíbenější místo, ale tak hlavně, že budu s Alešem <3

Když jsem ráno vylezla z baráku, už tam čekal Aleš. Ještě jsem se mrkla do schránky, našla jsem tam dopis pro mě? Nechala jsem to být, podívám se až po škole. Šla jsem k Alešovi, dali jsme si rychlý polibek a už jsme si to kráčeli ruku v ruce směr škola.

Ve škole byla jak jinak, než nuda. Aleš říkal, že musí jít po škole hned domů, takže dnešek s ním bohužel trávit nemůžu. Hned jak jsem přišla domů, šla jsem si otevřít ten dopis.

Neuvěříte od koho to bylo. Bylo to od té taneční konzervatoře v Brně, kam mě nevzali. Dopis jsem rozevřela a začala rychle číst.

Dobrý den slečno Jehličková.

Uvolnilo se u nás jedno místo, pokud byste měla zájem, mohla byste od února nastoupit. Prosím do týdne nám zašlete své rozhodnutí.

Děkuji.

No jako já nevěděla co na to říct a absolutně jsem nevěděla co s tím dělat. Ani nevím, jestli jsem furt ve formě, už to je skoro rok a od té doby jsem vůbec necvičila. Ale zase to je úžasná příležitost.

Zrovna domů přišel Venca.
T/j: „čti!" Poručila jsem mu a dala mu papír do ruky.

Po: „co to je?"

T/j: „nemluv a čti!"

Po: „no ale ty tam nepojedeš, ne?" Řekl, když to dočetl.

T/j: „no já nevím"

Po: „ne T/j, vždyť tady si šťastná, máš tady Aleše a mě a kluky. Já ani oni bychom nepřežili, kdyby jsi odjela a Aleš už vůbec ne. On tě strašně miluje."

T/j: „já vím, však vy byste mi taky chyběli, ale je to skvělá příležitost."

Popelka naštvaně odešel. Hned mi bylo jasný, co musím udělat...