Kadeřnictví (Marcus & Martinus/ FF)

💜LIII 💜

Pohled Marcuse

Rozdělili jsme se a tak jsem šel s Nikolou pro jídlo. Objednali jsme si a čekali než nám to přinesou.

S Niky jsem si hned padl do noty. Ale nevím proč, ale myslím si že mě bali.

Už nám to jídlo přenesly tak jsem poděkoval a zaplatil.

Rozešli jsme se na místo srazu když mi v tom zavolala mamka?

"Ano ?„ zeptal jsem se mobilu.

"Marcusi je s tebou Martinus?„ zněla dost vyděšeně.

"Ne není” rozhled jsem se okolo jestli ho náhodou neuvidím.

"A nevíš kde je ? „

"Ne nevím šli s Norou pro pití proč? Stalo se něco?„ začal jsem mít strach.

"Jo ale po telefonu tímto říkat nebudu„ mamka nikdy nic důležitého po telefonu neříká.

"Dobře tak já půjde d- „ nedořekl jsem to protože se mi vybil mobil.

"Niky já musím domů, můžeš jít klidně semnou nebo tady počkej jak chceš„ návrh jsem jí.

"Půjdu s tebou„rozhodla se .

Přišli jsme k nám domů, sundali boty.

"Mami??!„ zavolal jsem na mamku abych věděl ke ji mám hledat.

",Anoo?„ozvalo se z obýváku.
Vydali jsme se tady do obývacího pokoje.
Vešli jsme a vydělí jak mamka brečí.

"Copak se stalo? „ přišel jsem k ní a objal jí. Mamka  skoro vůbec nebrečí jenom když se to týká rodiny .

"M-ma„ nemohla mezi tima vzlikama mluvit.

"Klid, až se uklidníš tak mi to řekneš  jo ?„ pořád jsem ji objímal.

"do té už jsem v klidu„ uklidnila se.

"Dobře tak teď mi to řekni„pustil jsem ji z objetí a sedle si naproti ní.

"Volali z nemocnice že chtějí aby se k ním dostavil Martinus a já nevěděla proč tak jsem se zeptala a ani mi řekli že- že mu našli nádor na ledvinách „ zase se rozbrečela.

Já jsem stál jako přikovány. Niky hned co to slyšela přiběhla ke mě a pevně mě objala, ale já to moc nevnímal.

Proč nám to Martinus neřekl?

"Jak dlouho..? „, nebyl jsem schopný říct celou větu, ale mamka nejspíš věděla na co se chci zeptat.

"Už týden„ zvedla se a nejspíš odešla do kuchyně.

"Niky jestli nechceš, být tu nemusíš„ snažil jsem se udělat něco jako úsměv, ale nešlo to.

"Ne teď v tuhle chvíli že tady nemůžu nechat samotného" usmála se a objala mě .

Ani nevim proč, ale cítil jsem se v jejím objetím dobře. Nějak že mě ta smutnost spadla a vystřídal ji vztek.

Měl jsem na Martinuse vztek že mi nic neřekl. Jsme bratři a už od malá jsme si říkali vše proč to teď bylo jinak?
Niki ve mě asi ten vztek vycítila .

"Děje se něco?„zeptala se.

"Ne já jen nevím proč mi to Martinus neřekl. Pomohl bych mu. Proč to teď neřekl?“
Vstal jsem z postele .

"Tak to nevím. Známe se nějaký 4 h na to abych mohla soudit.„
Taky se zvedla z postele.

Na to jsem už nic neřekl, protože jsem slyšel venkovní dveře jestli je to on tak ať si mě nepřeje.

Joha 👋🏻

Omlouvám se že jsem zase nějakou domů noc nevidala.🥴🙌🏼

22.3.22

500 slov