co oči nevidí, to srdce (ne)bolí

Kapitola devátá

WILLIAM

Lidí už tady bylo mnoho, do prvních řad se tlačilo více a více diváků. Ale já tam musel taky. Normálně, kdyby šlo o kohokoliv jiného, zůstal bych stát klidně v dáli, protože kdyby šlo o toho někoho jiného, nezáleželo by na tom, kde stojím. Ale tentokrát to bylo něco jiného. Nešlo totiž o jen tak někoho, šlo o Beth.

Takže asi takových deset minut, jsem opakoval jen „Zdovolení,” nebo „Mohl bych se protáhnout?”. Ještě jsem se nedostal na to správné místo, ještě pořád jsem neviděl na pódium zcela dobře, když vtom zhasla světla, která mi nyní svítila na cestičku mezi těmi cízimi lidmi. Srdce se mi rozbušilo, pocítil jsem, že Bethany se blíží, že zrovna stojí někde v zákulisí a s nervozitou čeká, až ji vyzvou na scénu.

Na poslední chvíli jsem se vedral dopředu. Nezajímali mě ti lidé v okolí, nezajímalo mě, co si o mně myslí, když jsem se jako pětileté nevychované děcko prodíral davem. Protože mě v tu chvíli zajímalo jen jedno - BETHANY.

Dostal jsem se až k červeno bílé pásce zákaz vstupu a ruce zastrčil do kapes kabátu. A přesně v ten okamžik mou tvář ozářilo barevné světlo reflektoru, kterých se postupně rozsvěcovalo více a více, dokonce tolik, že jsem ani neviděl. A pak… Pak začala hrát tichá klavírní hudba, světla se zaměřila pouze na jeden bod z celého toho obrovského pódia.

A najednou tam byla.

Stála tam zády k publiku, oblečená v dlouhých obeplých šatech, v nichž perfektně vynikaly křivky jejího těla. V pravé ruce svírala mikrofon a čekala, až se hudba rozehraje a ona se bude moci otočit a začít zpívat.

A já se skoro začínal třást. Dlaně se mi potily, mezi prsty jsem třímal kovové mince v kapse. Nedokázal jsem se soustředit a přesto jsem se na Bethany soustředil víc než dokonale. Na ten její úzký pas, na její stehna pod šaty… a ten perfektní zadek, samozřejmě…

Bethany pohnula hlavou na stranu od mikrofonu, odkašlala si. A potom tvář natočila o devadesát stupňů, tak, že jsem viděl její tvář z boku, ladně zvedla pravou ruku, přiložila mikrofon k ústům a potom se její hlas rozezněl po celém parku.

Ten hlásek, ten se nezměnil. Pořád působil tak něžně, tak jemně, prostě dokonale. Jen před těmi několika lety se v něm neskrývalo tolik smutku. Tehdy se smála, dnes působila utrápeně. A mě najednou popadla touha to všechno změnit… chtěl jsem vidět její úsměv, chtěl jsem ji hladit po tváři, chtěl jsem vedle ní zase usínat, chtěl jsem ji líbat, chtěl jsem prostě jen všechno, co se Bethany týkalo.

Stál jsem tam, v nekonečném davu lidí, a díval se na ni. Už se otočila celým tělem a já nemohl spustit oči z její jen málo namalované tváře, z jejího poprsí, z jejích nedokonale vyrýsovaných břišních svalů, z jejích obou dlaní - tu levou si při každém dlouhém tónu přikládala na břicho a v té pravé pevně držela mikrofon.

Očima se ale nedívala na své publikum, nýbrž na hvězdné nebe a na měsíc tvaru D, který tady dnes pro nás svítil. Ale i kdyby se dívala na nás, na její diváky, mě by si nevšimla. Byl jsem jako malá tečka na počmáraném papíře - tak maličká, že si jí nikdo nevšímal, ale přesto tam byla.

Zcela unešen její krásou jsem ji jako zhypnotizován sledoval. Někdy stála, někdy seděla na stoličce s kytarou v ruce, jindy zase seděla u klavíru.

Nemohl jsem přestat zrychleně dýchat, srdce mi bilo jako o život… a to jsem ji jen viděl z povzdálí, slyšel její překrásný hlas… Nemohl jsem přestat pociťovat na ni hrdost. Byl jsem na ni tolik pyšný, přestože jsme spolu již roky nic neměli. Nikdy by mě nenapadlo, že Beth skončí takhle… Myslel jsem, že bude obyčejná holka, vlastně jako každá jiná. Ale ne, to přesně ona nyní nebyla. Ona se dostala výš. A nejen v hudbě, i pro mě se dostala výš. Výš než nejvýš.