Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Soupeři

Z Prvního kraje je vylosována dívka s blonďatými vlasy a s umělým úsměvem. Jmenuje se Glimmer. Směšné jméno. Zdá se, že sází spíš na svou krásu, než na schopnost zabíjet. Ale mohu pouze odhadovat. Chlapec je vysoký a hubený. Marvel. Z Druhého kraje vstupuje na pódium malá dívka s dlouhými černými vlasy a kamenným, avšak vražedným pohledem. Jmenuje se Clove. Chlapec je malý nevýrazný hubeňour. Moc neupoutává mou pozornost, ale protože pochází z kraje profíků, nehodlám ho brát na lehkou váhu. Netrvá však ani minutu a je nahrazen jiným chlapcem, který se žene dopředu jako dobrovolník. Cato. Je vysoký a s arogantním výrazem ve tváři. Za Třetí kraj jsou to Cinthie a Bolt. Soudě podle přijímení jsou příbuzní, ale zřejmě jde jen o shodu jmen, protože si nejsou moc podobní. Když se však moderátorka Třetího kraje ptá, dívka tichým hlasem říká, že chlapecký splátce je její bratranec. Následuje dramatický povzdech komentátora, že toto je velice smutné, ale v jeho hlase není ani stopa po lítosti.

Čtvrtý kraj-blonďatá holka Wave a zrzavý chlapec Lizard. Je na řadě náš kraj. Cornelia losuje mé jméno a já vyrovnaně kráčím na pódium. Ale dobře vím, jakou úzkost jsem prožívala. Jsem nicméně ráda, že nevypadám vyděšeně. Spíš neutrálně. Quentin naopak vypadá vyděšeně. Ještě se nezačal přetvařovat. Za Šestý kraj losují poměrně mladě vypadající dívku jménem Patti a o něco staršího chlapce Fredericka. Za sedmý kraj je to dívka Birch a vysoký hubený kluk Larch. Osmý kraj-Ashley a George, který vypadá asi tak na sedmnáct. Avšak nezdá se, že by věk dopomáhal k výhře. Zdá se mi docela vyděšený. Devátý kraj-Ginger a Parsley. Z Desátého kraje losují mile vypadající dívku Daisy a chlapce Boba, jenž má něco s nohou, protože lehce, ale viditelně kulhá. Vážně bych necgtěla jít do arény zraněná. Musí to být velké mínus. Pokud se ovšem jedná o vážnější zranění, která by mohla v aréně „přakážet".

Splátkyní z Jedenáctého kraje je malá holčička Rue, které nebude víc jak dvanáct. Vidím strach v její tváři a také snahu ho skrýt. Je mi jí líto, protože se ještě nikdy nestalo, že by dvanáctiletý splátce dokázal hry vyhrát. Když volají na pódium chlapce jménem Thresh, kterému je určitě osmnáct, vidím v davu lidí její rodinu. Nelze si ji s nikým splést. Má několik mladších sourozenců. Všichni pláčou a drží se matčiny sukně. Cítím, jak se mi v očích sbíhají slzy. Je to všechno tak nespravedlivé! Proč musejí takové nevinné děti umírat? Proč? Rychle mrkám, abych zahnala slzy a soustředím se na obrazovku, kde už se kamery stáčejí na lidi z Dvanáctého kraje. Dívčím splátcem je malá blonďatá holčička Primrose. Také jistě dvanáctiletá. Poslední dva kraje letos opravdu nemají štěstí. Pak se však náhle kamery obrací zpět do davu, odkud se s vyděšeným výrazem ve tváři řítí jiná dívka. Má tmavé vlasy aložité spletené a je dost hubená. Křičí na vylosovanou její jméno a zoufale volá, že se hlásí jako dobrovolnice. Páni. Jěště nikdy jsem neviděla dobrovolníka odjinud, než z Prvního, Druhého nebo Čtvrtého kraje. Tmavovlasá dívka se jmenuje Katniss a Primrose je její sestra. Chlapecký splátce se jmenuje Peeta.

Tak to jsou oni. Moje nepřátelé. Splátci z ostatních krajů. Cornelia vypíná televizi a mlčky se na nás dívá. Když ani já, ani Quentin nic neříkáme, pouští se do řeči sama. „No tak? Co tomu říkáte? Jak na vás ostatní působí? Taky vám to přijde tak vzrušující? Jsem hrozně zvědavá, jak se jednotlivý splátci projeví..." Oba na ni zíráme. Vážně to řekla? Vážně si to myslí? Ona se skutečně nemůže dočkat, až se budeme vzájemně zabíjet? Vím, že se na hry díváme jinak my v krajích a kapitolané, ale předpokládala jsem, že mohou mít alespoň trochu soucitu nebo zdravého rozumu.

Evidentně jsem se spletla. Namají ani jedno. Corneliino žvanění přerušuje Jason: „No tak jste je viděli. Lidi, se kterejma budete bojovat. Udělat si na ně názor musíta sami. Radím vám ale jedno. Nikoho nepodceňujte." S těmito slovy se zvedá a odchází. Nemám náladu trávit večer ve společnosti Cornelie a Quentina a tak se zvedám a vycházím z místnosti. Cestou ke svému pokoji odchytávám mladou kapitolanku, která nás zde(jako jedna z mnoha) obsluhuje. „Promiňte. Mohla by jste mi donést nějaké jídlo do mého pokoje?" ptám se. Kývá hlavou na souhlas a já čekám, že se třeba zeptá, co chci, ale ona mlčí a tváří se nervózně. „Ehm-Stačí nějaká obložená houska. A taky džus. Pomerančový," upřesňuji. Dívka přikyvuje a kvapně odchází. To bylo vážně divné. Vracím se zpátky do pokoje, kde sedím na posteli a pohrávám si s látkou bílých šatů ze Sklizně, dokud nepřichází ta kapitolská dívka s mou večeří. Beru si od ní tác. „Děkuju," říkám a věnuji jí letmý úsměv. Na okamžik se také usmívá. Vypadá moc mile. Pak jí však mizí úsměv z tváře. Smutně se na mě dívá a pak opouští můj pokoj.