co oči nevidí, to srdce (ne)bolí

Kapitola čtyřicátá devátá

BETHANY

Williamovu snědou tvář osvítily první sluneční paprsky. Ještě spal, a to mi dokonale vyhovovalo. Mohla jsem se na něj dívat.

Byl krásný. Nato, kolik nám vlastně bylo let, vypadal dokonale, typovala bych mu mnohem méně let, než skutečně měl. Na obličeji s neoholeným strništěm měl jen málo na první pohled téměř neviditelných vrásek. Vlasy měl tmavě hnědé, skoro černé. Milovala jsem, že se každý jeho vlas choval stejně svobodně jako on sám. Vlnily se, jak se jim jen zachtělo, padaly mu do čela, ale ne příliš do očí.

Podepřela jsem si hlavu rukou a prsty jej pohladila po spánku. Jen jemně, se snahou Williama neprobudit. Sklonila jsem se a políbila ho na tvář. Ale opět tak, abych jej nedonutila otevřít oči.

To se mi ale nepovedlo. Williamův první pohled na svět spočinul právě na mně. Ovšem že mi to nevadilo. Nakonec jsem byla spíše ráda, že mi mé původní úmysly nevyšly.

„Dobré ráno, lásko,“ šeptala jsem, zatímco jsem jej hladila po nahé hrudi.

Na jeho tváři zazářil mírný úsměv plný nadšení, že mě vidí. „Dobré, Beth,“ opětoval mi ranní pozdrav krátce. Zívnul si a protřel si oči.

„Jakpak jsi se vyspal?“ ptala jsem se dále a hlavu složila na polštář co nejblíže k němu. Cítila jsem vůni mého sprchového gelu na jeho kůži.

Will na mě upřel pohled. Nedíval se vysmátě ani smutně. Díval se, jako by chtěl něco říct, díval se vážně. Natočil se ke mně, vlasy mi zastrčil za ucho. „Vždyť ty víš...“ odvětil tichounce. „Vedle tebe už to nemůže být lepší. I když to bylo na tomhle gauči, kde... nebudem si nic nalhávat... není úplně nejvíce místa na pohodlný spánek.“

Zasmála jsem se. „Mně to s tebou stačí,“ pokrčila jsem rameny. „A když jde o tebe... přece víš, že bych si lehla i na studenou podlahu za tu cenu, aby ses vyspal dokonale.“

„Neboj, Beth. Já bych tě přece nevyhodil z tvého vlastního lůžka.“ Posadil se, odsunul se na kraj gauče a natáhl si spodní prádlo.

Já zůstávala ležet a jen jej pozorovala s nepatrným zklamáním. „Ty už vstáváš?“

Neodpověděl.

„Nebudeme se ani chvilku jen tak tulit? Ani chvilka ranního mazlení, které máš tak rád?“

Neodpověděl.

„Ach tak, už to chápu...“ rukama jsem si podložila hlavu. „Pan vstává dříve, abych se nemusela se snídaní dělat sama. To je... velmi chytrý. A milý.“

Will se natáhl pro tričko a kalhoty. Oblékl se a přistoupil ke mně. Naklonil se ke mně. „Promiň, zlato, spěchám. Dneska hodně.“ Políbil mě na čelo, zase se odtáhl.

Tak přeci jen ten život nikdy nebude bez problémů...

Pozorovala jsem jej, jak si to bosými chodidly našlapuje po podlaze do koupelny. Zavřel za sebou dveře. V tu chvíli jsem se opět cítila marná. Naše láska měla asi až moc tenké lano, aby na něm dokázala udržet nás oba – mě i Williama.

Zvedla jsem se a také si ze země posbírala všechny kusy mého oblečení. Přetáhla jsem si přes hlavu tričko, mikinu, na nohy navlékla elastické kalhoty. Vlasy jsem si odhrnula z obličeje a spletla je do culíku. Znovu jsem si lehla na gauč a čekala, až přijde Will.

Trvalo to jen pár minut a opět stál přede mnou. Posadil se k mým nohám a vtiskl mi jeden krátký polibek na koleno. Svou velkou dlaň položil na můj podbřišek a hladil mě.