9. Lži a řád

104 27 36
                                    

„Vanes?" podivil se Viťo.

Copak?" zasmála se jmenovaná. „Jsi překvapený, že volám?"

„Ano, tak trochu ano," odpověděl a rozešel se kupředu. „Ale proč a... odkud znáš mé číslo?"

Odkud asi, dal mi ho strejda. Nebo to už jsi snad zapomněl, že to on ti ten telefon zařizoval? I když, co jsem viděla, tak to není žádná sláva. Vždyť to má ještě tlačítka, takovej krám. Ale vy víly jste asi na techniku úplně levý, co?"

„To ano," přikývl s nervózní úsměvem.

Kam až jeho paměť sahala, tak ještě nikdy předtím žádný telefon nevlastnil. A i když ho k životu vlastně nepotřeboval, mít ho v kapse mu nyní dávalo pocit bezpečí a jistého propojení. Rychlá komunikace s kýmkoli a kdekoli, fungovalo to jako kouzlo!

Víš, co je fakt zajímavý?" ozvala se opět Vanes. „Zrovna jsem v Retsnomu a vyšetřujeme tu možný případ upírů, tak jsem si na tebe hned vzpomněla."

„Ach, tak," vydechl, a po zaslechnutí fráze „možný případ upírů" se mu udělalo úzko.

Retsnom představoval hlavní město Gnosu a jeho tak vůbec nepřekvapilo, že se tam nějací upíři nacházeli. Spíše ho zaskočilo, že jich tam bylo tak málo. Ony „upírské" incidenty se objevovaly vskutku sporadicky, jen ve formě několika alarmujících zpráv o obyvatelích Retsnomu a jeho okolí, kteří byli nalezeni „vysátí" a „bez jediné kapky krve". Nakonec se z toho ale vždy vyklubala jen takzvaná novinářská kachna a co si Viťo pamatoval, tak byl autor textů označen za blázna a pak se po něm slehla zem. Přesto kdyby si měl vybrat, zda najde útočiště v horách, či v hlavním městě, neváhal by a dal by se do výšlapu. Rozhodně neměl v úmyslu se do Retsnomu, do toho hlasitého, děsivého a ohromného města, někdy vydávat.

„Ale teď proč ti vlastně volám," pokračovala Vanes. „Víš, dostal ses mi do hlavy, příšerko, a nejen kvůli tomu, co se děje v Retsnomu. Už jsi s mým bráškou docela dlouho, takže je jen otázkou času, než ti předvede nějaký ten svůj výbuch. Možná, že už jsi ho i zažil."

„Tak v-výbuch?" zakoktal a ohlédl se zpět k domu.

„Heh, takže on už něco předvedl, co? Já a strejda jsme jediní, se kterýma o tom Déna mluví, ale teď nás u sebe nemá. Nemůžeme ho krotit, takže čím déle je s tebou, tím nebezpečnější bude. Je jako sopka a to, cos zažil, to bylo jen takové menší zemětřeseníčko před epickým výbuchem."

„Ale co mám," polkl. „No, a jak mu můžu pomoci?"

„Takže ty mu chceš pomoct, jo?"

„Ano! Ano, přesně tak. Chci, aby byl v řádku."

„A to má být zase co?" odfrkla. „Jakej řádek, sakra. To tam něco rýsujete?"

„To ne. Alespoň myslím, že ne," odpověděl jí zamyšleně.

„Fajn, tak mi tedy řekni, ty jeden řáde, copak seš ochotný pro našeho Dénu udělat?"

„Cokoli!" vyhrkl bez zaváhání.Vážně mu chci pomoci, jen mi, prosím, řekni jak!"

Páni, tak tomu říkám odhodlání."

„Takže co můžu..."

„Měl bys to strhnout jako náplast, příšerko. Zeptej se ho na tu jizvu."

„Ale jak by něco takového mohlo pomoci?"

„Jen se ho zeptej. Zítra je úplněk, bude lepší to vyřešit teď, než se to víc posejří. Aspoň zjistíš, co za lovce to vedle sebe vlastně máš."

Lovec a víla ✅Kde žijí příběhy. Začni objevovat