Army Bullshit [CZ]

48. část - Buď všechno, nebo nic

Harry's POV

Nevěřil jsem, že tohle někdy v životě řeknu, ale zrovna teď, v tomhle okamžiku, jsem se na ni nemohl ani podívat. Po tom všem, čím už jsme si společně prošli, jsem nechtěl, aby byla smutná nebo nešťastná kvůli mně. Na druhou stranu jsem ale taky nechtěl, abych se kvůli ní trápil já sám.

Nebojím se říct, že mě pohled na ni tak trochu zabíjel pokaždé, kdy se naše oči přes celou místnost střetly a ona se pak podívala jinam, jako bych snad ani nebyl v té samé místnosti jako ona. A já moc dobře věděl proč. Bylo to proto, že zkrátka necítila to stejné, co cítil já k ní, což samozřejmě můžu vyčítat jenom sám sobě. Měl jsem si na to dát větší pozor, měl jsem se víc hlídat a neměl jsem se do všeho vrhat tak po hlavě. Kdybych si od ní nenechal totálně vymazat vlastní mozek, mohlo být teď všechno v pohodě.

Každý večer, než jsem šel spát, jsem si neustále opakoval jednu věc. Že se druhý den vzbudím a ona už mě nebude zajímat. Že prostě dokážu zapomenout na všechny ty pocity, které mě přepadly pokaždé, když jsem ji uviděl. Snažil jsem se vlastnímu mozku namluvit, že ji nesnáším tak moc, že jsem dokonce zapomínal na to, proč jsem se o něco takového vlastně snažil.

A i přes to, že jsem si všechny tyhle věci opakoval den co den, dlouho do noci, nedokázal jsem se od ní držet dál. Snažil jsem se ... tak moc jsem se snažil zůstat v jakési bezpečné zóně, ale nešlo to. Spíš právě naopak. Čím déle jsem vydržel nemluvit s ní, tím hůř jsem se ve všem ztrácel. Měl jsem pocit, jako bych se chytil do pavoučí sítě, ze které prostě nebylo úniku. Chtěl jsem na ni přestat myslet, chtěl jsem ji přestat pozorovat... zkrátka ji úplně vynechat ze svého života. Ale ten, kdo něco takového nikdy nezkusil, nemůže mít ani ponětí, jak je to těžké.

Hluboce jsem se nadechl a pak pomalu nechal svůj hrudník zase klesnout zpátky na své místo. Opatrným pohybem jsem vztáhnul třesoucí se prsty ke dřevěným dveřím a odvážil se třikrát jemně zaťukat. Ruce se mi třásly víc, než bylo mým zvykem a konečky prstů na pravé ruce jsem pomalu přestával cítit díky tomu pytlíku s ledovými kostkami, který jsem tak pevně tisknul.

Na chvíli jsem se zaposlouchal do naprostého ticha, a když jsem neuslyšel vůbec nic... ani žádné zašustění nebo snad lidský hlas, zaklepal jsem znovu. Ani po dalších, neskutečně dlouhých dvaceti sekundách se neozvalo vůbec nic. Rozhodl jsem se tedy, že nebudu čekat na nějaké svolení, když jsem ho vlastně ani nepotřeboval. Jestli jsem chtěl náš vztah vrátit do té podoby, kterou měl ještě před dvěma měsíci, měl bych se nejspíš sám chovat tak, jak jsem se choval v té době. A v tý době... no, řekněme to na rovinu... v tý době jsem upřímně kašlal na nějaké její právo na soukromí.

Rychle jsem rukou zatlačil do studené kliky a v dalším okamžiku se ocitl u ní v pokoji. Neobtěžoval jsem se s tím, že bych snad dveře za sebou nějak opatrně a hlavně potichu zavřel. Ne. Upřímně řečeno... bylo mi úplně fuk, jestli jejich třísknutí třeba vzbudí celou školu.

Nechal jsem je poměrně hlasitě zapadnout zpátky do pantů a vzápětí se rychlými kroky dostal až k její posteli. Natáhl jsem ruku k lampičce na nočním stolku, ale dřív, než jsem ji stihl rozsvítit, vyrušil mě její hlas.

„Běž pryč," zašeptala tiše, skoro až tak, že jsem její hlas málem přeslechl. S mírným povzdychem jsem přeci jen žluté světlo na stolku rozsvítil a hned nato se bez svolení posadil na její postel, kde ležela i ona. „Říkám ti, abys šel pryč. Hned teď."

„Mrzí mě, co se dneska stalo," šeptnul jsem, jak nejvíc omluvně jsem jen dokázal. Bylo mi to líto, vážně bylo... to poslední co jsem kdy chtěl udělat, bylo ublížit jí. Ale v tu chvíli, kdy se to stalo... kdy jsem ji praštil do toho nosu, jsem nemohl tak úplně přemýšlet, takže bych netvrdil, že to byla má chyba. Mohla za to ona. Za všechno mohla ona.