Lví král: Ztracená a zapomenutá sestra

44. Zoufalství a odvaha

Jinafu si olizovala své krvácející zranění na tlapce, otočila se s těžkým srdcem a hlubokým povzdechem se rozloučila s malou lvíčí princeznou Sanurou a její kamarádkou Malou, ale přesto se jí podařilo vyslat povzbudivý úsměv a mrknutí, které jim mělo zanechat dojem, že nejsou na všechny nesnáze samy. Sama pak rychle kulhajícím krokem zmizela, aby se vyhnula případným problémům jak s velitelkou (svou náhradní "matkou"), tak kýmkoliv jiným.

Sanura měla pohled upřený do dálky. Věděla, že teď má šanci utéct i s Malou, když tam nikdo není. Bylo to tak lákavé, až si ani neuvědomila, že vstala ze svého místa a začala kráčet. Myslela na své bratry, rodiče, Skyler a ostatní, kteří o ni musí mít strach. Přesto si ale vzpomněla na Tiana a Ashikiho, které tu poznala. Věděla, že je nemůže nechat tu jen tak.

„Ale co když je to jediná možnost ke svobodě?” Přemítala sklopila uši, nervózně šourala polštářky tlapek o zeminu a v sobě měla vnitřní dilema.

„Možná je to šílené, možná to bude riskantní, ale co když je to opravdu jediný způsob, jak se dostat z této situace? Mohu jít za svou rodinou a ochránit Malu, nebo zůstat a riskovat své vlastní bezpečí? Ale co pak s Tianem a Ashikim? Co s ostatními? Ne, nemůžu je tu nechat. Ale zase... co když to nevyjde? Co když nás chytí? Co když...?" Její myšlenky se ztrácely v nekonečném kruhu obav a nadějí, zatímco se krok za krokem blížila k rozhodnutí, které by mohlo změnit její osud i osud těch kolem ní.

V té chvíli se však ozvalo vrčení, které náhle rozervalo to napjaté ticho. Za zády Sanury se ozval hlas člena Azminého klanu hyeního samce Teuziho.

„Hm, takže zvažuješ útěk, co?" Zareptalo zpod chraplavého hrdla, zatímco Sanura zamrzla v půli kroku. Její srdce začalo prudce bít a v mysli se jí zjevily nejrůznější hrůzné scénáře toho, co by mohlo následovat i když se ty myšlenky snažila zahnat do pozadí své mysli.

Pomalu se otočila, s každým nepatrným pohybem cítila, jak se napětí v její mysli  stupňuje ve svalech škube a srdce tluče. Pohledem se střetla s Teuziho ostrým zrakem, který propaloval jako žhnoucí plameny požáru ve velkém období sucha. V tom okamžiku bylo jasné, že útěk nebude tak snadný, jak si myslela.

Teuzi se přiblížil, jeho hlas temný jako noc. „Myslíš si, že se nám vyhneš a utečeš? Myslíš si, že nás přelstíš? To je velice naivní myšlenka hodná snad mozku mrňavého tarbíka." Jeho slova byla jako ostrý tesák šelmy, zařezající se Sanuře přímo do duše.

I když nepatřil mezi nejchytřejší hyeny v klanu ublížit by dokázal poté se ale někam zahleděl do dálky jakoby nevnímal pootevřel tlamu a z vyplazeného jazyka mu kapaly sliny kterým si ihned oblízl své pysky. „Hmm, maličký, dobroučký a křehký tarbík...” Říkal zasněně a Sanura když zahlédla jak to vypadá komicky neubránila se menšímu smíchu který ji už tak moc scházel. Když byla se svými bratry radovala a smála se skoro pořád ale teď ne.

On si všiml jejího chichotu vztyčil uši svůj čumák položil na její a vztekle zavrčel až Sanura ucítila jeho odporný smrdutý dech a klopýtla dozadu a málem spadla. „Ještě jednou se takto zasměješ ty...ty drzý mrňavý zmetku a nebudu váhat si tě dát k večeři a tvou zbývající mršinu přenechat supům rozumíš!” Vztekle rudl a málem jí scvakl čumák mezi své čelisti kdyby v rychlosti neucukla.

Ona na moment sklopila oči k zemi jakoby přemýšlela poté na něj znovu pohlédla a zavrtěla hlavou na souhlas že mu rozumí. On podezřívavě zamhouřil oči a jen se se smíchem ještě zákeřně usmál.