(49)

223 19 6
                                    

H:

„Srážím Nebelvíru 200 bodů!"

„Ty parchante!"

„Za drzost ředitelky koleje, srážím dalších 50 bodů!"

„Nenávidím tě!"

„Za veřejné útočení srážím ještě 100 bodů!"

„Doufám, že shoříš v pekle!" štěkla jsem na toho hajzla ze Zmijozelu, který nám jen nesmyslně ubíral body a vztekle jsem sebou trhla.

Ten pohyb mě vytrhl ze spánku. Ježíši! Byl to jen sen. Zatraceně a díky bohu. Tolik bodů bych neunesla. Otevřela jsem oči a trhla jsem sebou znovu, když kousek vedle mě stála tmavá silueta. Srdce mi bilo na poplach.

„Pšššt, to jsem já." zašeptala. Až když se vrhla ke mně, k posteli, a tvrdě dopadla na kolena na zemi, jsem ji poznala. Byl to Draco Malfoy. Chytil mě za ruku a pevně svíral. Pohladil mě po čele a odhrnul mi vlasy na stranu.

„Jsi v pořádku?" zajímalo mě. Uchechtnul se, ale spíš mi to připomnělo vzlyk.

„Na to bych se měl ptát já tebe."

„Chováš se divně." konstatovala jsem a on se tiše rozesmál. Všimla jsem si, že se mu v očích lesknou slzy. „Vážně jsi v pohodě?" nedalo mi to. Takového jsem ho neznala. Kde byl ten krutý, sprostý Draco Malfoy, co mě nenávidí? Teď tu klečel někdo úplně jiný.

„Teď už ano. Teď už ano, jsem." odpověděl mi a políbil mě na hřbet ruky, kterou mi pevně držel.

Byla jsem zmatená. Co se s ním stalo? Tohle není ten, koho znám.


DostKde žijí příběhy. Začni objevovat