Srdce a Sparta | LK37

- 18 -

„Sluší ti to," přiznal.

Byla to první věc, co mi řekl potom, co jsme opustili Náplavku. Celé cesta sem proběhla v tichosti. Nevím, jak to vnímal on, ale já jen spokojeně vnímala jeho přítomnost a pomalu střízlivěla. Když jsme došli zpět do bytu, bojovala jsem se sundáváním bundy a bot, protože ač moje tělo zvládlo spálit pár desetinek promile, co jsem měla v krvi, pořád jsem se potácela. Když jsem se konečně vymanila z jeho předsíně, čekal na mě v obýváku. Nespouštěl ze mě oči, až mě děsilo, co má v plánu, tak jsem opatrně došla k němu. Stáli jsme nehnutě uprostřed obývacího pokoje a hleděli na sebe, když mi polichotil. Znělo to od něj tak jinak. ‚Seš moc hezká', ‚Seš tak krásná'. Bylo to pro moje uši jako med.

„Tobě taky," odvětila jsem s úsměvem.

Vtom zkrátil vzdálenost mezi námi. Zírala jsem na něj a vyčkávala, co udělá. Shlížel na mě, oči mu tikaly všude možně po mém obličeji. Natáhl ke mně ruku a prsty mi sčesal vlasy pryč z čela a krku. Sjel pohledem k mým odhaleným klíčním kostem a párkrát tahy svého ukazováčku okopíroval jejich tvar. Druhou rukou si mě přitáhl k sobě a naše tváře se skoro dotýkaly. Jeho dech nejdřív pohladil moje rty, než jsme se políbili. Tentokrát to bylo jiné. Byli jsme tu jen my dva, tentokrát doopravdy a ne jako na party u Adama. Byl to stejně příjemný pocit, i teď jsem se cítila jako zaseknutá v čase jen s Láďou, jen všechno bylo procítěnější a vášnivější. Líbali jsme se dlouze, ruce obou z nás putovaly po celém těle toho druhého a ani jeden z nás nechtěl spojení přerušit.

Z polibku se jako první odpojil on, když se přesunul pusou k mému krku. A mně tak pomohl se vzpamatovat. Na chvíli jsem se poddala, ale napětí a nejistota uvnitř mě se prohlubovaly. Vzdychla jsem. Věděla jsem, co má přijít. Začne to tady a skončí v ložnici pod peřinami.

„Ládine, to nejde," špitla jsem a vší silou se snažila jeho silně zapřené tělo od sebe oddálit. Se svojí předchozí aktivitou přestal, aby mi dal prostor vyjádřit, jak to cítím, ale svůj obličej nechal v bezprostřední vzdálenosti k tomu mému. Udělala jsem už spoustu fuck-upů, co do vztahu nepatří, ale vyspat se s někým dřív, než bych se rozešla, bych si nikdy neodpustila. Ani když to byl Láďa. Teď narazil na moje vytyčené hranice.

„Proč? Hrozně bych tě chtěl," zachraptěl mi do ucha a svou hlavu konečně zdvihnul, takže jsme se na sebe zase dívali. V jeho očích se blýskala čistá chtíč, bála jsem se, že tam uvidím i výčitky z mého odmítnutí, ale to jsem v jeho očích nezahlédla. Vypadalo to, že moje rozhodnutí respektoval a udělal krok zpět. Nejdříve obrazně a pak i doslova. Stále čekal na odpověď, kterou si sice zasloužil, ale já ji nemohla dát. ‚Láďo, mám kluka.', ‚Láďo, zítra se rozejdu a pak můžeme pokračovat.'. Mlely se ve mně emoce, jako bychom byli zase na začátku. Chtělo se mi jej popadnout za triko a odvést ho tam, kam to všechno směřovalo, podvolit se a nechat se na posteli zaklínit pod jeho tělo. Chtělo se mi brečet, zamknout se v koupelně a na chvíli od všeho utéct, polít si obličej ledovou vodou a neřešit kluky. Má stále zamlžená mysl bloudila mezi slovy, co bych tak mohla říct. Pouštět se do hlubokých konverzací bylo to poslední, co bych v tu chvíli chtěla. A nemohla jsem dopustit, abych si to teď jakkoli posrala.

„Možná se na tebe pobliju," vypadlo ze mě nakonec. Chvíli jsem zpracovávala, co jsem to vyhrkla a pak propukla ve smích. Já se smála tomu, co jsem to zvládla vyplodit, ale on musel mít pocit, že mi humoru dodává pořád alkohol.

Pustil mě a já ho obešla a šoupala nohama až k sedačce, na kterou jsem se zády napřed sesunula. Mobil jsem vytrousila na stolek přede mnou. Viděla jsem, jak si mne oči a u toho se kření.

„Ty seš trošku blázen, že?" zeptal se, když stál nade mnou.

V tu ránu mi poslední měsíc projel před očima jako film. Za poslední týdny jsem toho zažila víc než za celý svůj život. To, že jsem dopustila, že se všechno tohle stalo, bylo opravdu čiré bláznovství. Na začátku července jsem poznala fotbalistu, jela s ním na rande, který mělo být vlastně jen zinscenovaný, dopadlo to ale tak, že jsem další víkend jela přes svoje dřívější přesvědčení dobrovolně na zápas Sparty a pak skončila u fotbalisty na bytě, kde jsme se málem poprvé políbili. Na onen první polibek jsme si museli ještě chvíli počkat. Potom, co přišel, už jsem s nimi nešetřila. Znala jsem víc sparťanů než jsem chtěla a víc pražských Uber driverů a spojů hromadný dopravy než jsem potřebovala. Taky jsem toho pravděpodobně vypila víc, než by se hodilo a probděla víc nocí než moje tělo vyžadovalo. A nevzala bych zpět ani jeden den, ani jeden moment. Jestli to má skončit tak, že se stanu holkou nejslavnějšího fotbalisty v republice, tak ať. Čím víc jsem se do něj zamilovávala, tím víc mi byly jedno naše rozdíly. Nad čím jsem se pozastavovala, když si mě pouštěl k tělu v Karabcově bytě, mě už trápilo čím dál méně. Dneska mi totiž dokázal, že v těch emocích asi nebudu tak úplně sama. A že nepředstavitelný najednou dostávalo ostřejší obrysy. Pohádka se brzo mohla stát mou jedinou realitou.

„Jinak bych tady nebyla," řekla jsem polohlasně, když se ke mně skláněl a pak si dřepnul vedle sedačky. Jeho vřelý pohled mě ukonejšil a já si dovolila zavřít oči a na chvíli cítit jen vděčnost.

„Tak to je potom dobře." Můj obličej ovanul větřík způsobený jeho rychlým pohybem. Nechala jsem zavřené oči a jen cítila, jak mi záda a kolena podkládá svými pažemi a pak moje tělo zvedá do vzduchu. To mě probudilo a překvapeně jsem na něj koukla. Aniž bych si nastavila režim nerušit, jsem nechala telefon ležet kde jsem ho pohodila.

Nesl mě do ložnice, u vstupu se zastavil a pokynul mi, abych rozsvítila. Natáhla jsem se k vypínači, přičemž Láďa s námi cuknul dozadu, takže jsem na tlačítko nejen nedosáhla, ale málem mu taky vypadla z náruče. Místo toho, abych ho osočila, jsem se musela jen znovu zasmát, protože mě do postele dotáhl v pro nás oba dost nepříjemné pozici. Zasmál se se mnou a uložil mě ke spánku. Bylo asi jen devět večer, ale neprotestovala jsem. Těšila jsem se na další den, až s ním budu řešit moje přání, aby byl klíčovou součástí mé budoucnosti.