Last lovers (CZ)

11.

Arthur přecházel po místnosti sem a tam.

"Noro, já tě mám rád, ale tohle je prostě moc. Buď tedy tak hodná a přestaň si vymýšlet."

"Já si nevymýšlím! Tak mu to řekni!"

Druhá věta patřila Clemence, která pořád stála v rohu místnosti.

"Nemůžu."

Pronesla a sklopila pohled.

"Nemůže mě vidět, ani slyšet."

"Prý ji nevidíš ani neslyšíš. Ale je tam, přísahám, jakože se Nora jmenuji!"

Muž se tvářil naštvaně.

"Když to tedy tvrdíš, tak ať ti řekne, co byla první slova, které jsem jí řekl."

Dívka se otočila na ženu v rohu. Ta se usmála.

"To si pamatuji docela přesně. Bylo to: Strašně moc se omlouvám, já nechtěl. Vrazil do mě."

"Prý si do ní vrazil a řekl, že se strašně moc omlouváš a že si nechtěl."

Arthur vykulil oči.

"Barva jejich šatů."

"Fialová."

"Fialová. Drahý, přestaň si myslet, že si vymýšlím. Proč bych to jako dělala, hmm? Víš, to je perfektní na upevňování vztahu, předstírat, že mluvím s tvojí mrtvou manželkou."

Z Nořina hlasu čišel čirý sarkasmus.

"Fajn, fajn, věřím ti."

Vzdal to šlechtic a rozhodil rukama.

"Proč s tebou mluví?"

"Očividně má na srdci tvé štěstí."

S tímto prohlášením se podívala směrem ke Clemence, ta už tam ale nebyla.

"Kam zmizela?"

Otázala se nahlas a otočila se.

"Před chvílí tam byla!"

Rukou máchla do rohu a protočila panenky.

"Definitivní cvok."

A objala Arthura.

_________________

Šíp se zabodl do země necelé dva metry od terče.

"Vidíš? Alespoň, že to letělo správným směrem."

Pousmála se Nora a hodila luk na zem.

"Jsem beznadějný případ."

"Nejsi."

Oponoval jí její přítel a shýbl se pro zbraň.

"Musíš jenom cvičit."

"To se ti řekne, tys mohl cvičit celých dvěstě let."

"Ano, a proto jsem uměl střílet ve dvanácti."

Trochu ji k sobě přitáhl a postavil ji bokem k terči.

"Nesmíš to brát jako omezení. Ten luk musí být tvou součástí."

Vtiskl jí do dlaně zbraň a podal jí šíp.

"Napni tětivu."

Udělala přesně co jí řekl.

"A teď zapomeň na svět okolo. Existuješ jen ty a terč. Nespěchej."

Obešel ji a dlaní mírně zvedl její loket.

"Zhluboka dýchej."

Ruku jí omotal kolem pasu a natočil ji ještě kousek stranou.

"Zamiř. Až se budeš cítit připravená vystřel."

Nadechla se a vydechla. Poté vypustila šíp a ten si našel svůj cíl.

"Přesně uprostřed!"

Vykřikla, odhodila luk a skočila mu kolem krku. Arthur pod její váhou trochu zabalancoval, ale ustál to.

"Šikulka."

"Trefila jsem se, trefila!"

"Hotový, Robin Hood."

"Spíš Robin Hoodová."

Očividně se jí ta myšlenka zalíbila, protože se od něj odlepila a začala ji rozvíjet.

"A ty jsi Marian."

"Marian?"

"Jo, to je mužský rod jména Mariana. Znáš tu pověst, ne?"

Arthur kývl.

"Znám. Ale to, že jsi jednou trefila střed neznamená, že jsi královna zbojníků."

Nora se ušklíbla.

"Tak koukej."

S těmito slovy vzala další šíp a promnula ho v prstem.

"To ještě odvoláš."

On už ale byl myšlenkami jinde. Lámalo mu srdce se takhle na ni koukat. Miloval ji a právě proto věděl co by měl udělat.

Co musí udělat.