Rukopisy evangelistky

Kapitola 7. Uskutečnění

       Seděla jsem ve své cele jako na trní. Bylo tak pět minut po půlnoci a stále se nic nedělo. Už jsem začínala mít špatný pocit, že se Inymu opravdu něco stalo a teď leží na lehátku a sestřička-věřící- se mu šťourá ve vnitřnostech. Už jenom z té představy se mi zvedal žaludek.
Najednou se ozval podivný hluk. Přicházel zpoza pravé strany mé cely.
„Za ním!" Slyšela jsem křičet stráže.
Takže to začalo. Uvědomila jsem si a dolehla na mě vážnost celé situace. Vždyť já se chystala utéct z toho nejbezpečnějšího vězení v celé Anthilii! Co mě to popadlo?
Zděšeně jsem si prohrábla vlasy. Nastavila jsem uši, abych slyšela případné povolení zámku. Nemohla jsem vědět, co se mezitím děje v odlehlých místnostech. Pokud jsme dobře pochopila plány celé věznice, tak hned, jakmile se ostatní dostanou z věznic, musí projít kolem mého osobního vězení.
Ovšem pokud se chtěli vyhnout zabezpečeným dveřím na kartu. Taková ironie, že ty, které vedly pryč odtud, byly jen obyčejné, dřevěné.
Málem jsem se zasmála. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že bych tím probudila klidně a mírumilovně podřimující strážné. Ani ten jekot venku je nevzbudil.
Tam se mezitím odehrávala mela. Celkem by mě zajímalo, jak se Ino dokáže vypořádat na tak dlouho s tolika vojáky. Tajně jsem zadoufala, že i jemu se podaří utéct. Koneckonců by to vůbec nebylo fér, kdyby tu zůstal. Kdyby nebylo jeho, tak bychom tenhle plán nemohli uskutečnit...
Plán! No tak, Sáricho, soustřeď se! Naštvala jsem se sama na sebe. Za chvíli by tu měli být ostatní vězni.
A taky že ano. Netrvalo dlouho a uslyšela jsem výkřiky a pak tři tupé rány. Někdo spadl na zem. Ze dveří se vyhrnuli přátelé.
To konečně probudilo strážné, kteří hlídali mě. Oproti velké početní převaze neměli šanci a brzy seděli svázaní na zemi.
Nadhodila jsem úsměv. „Tak honem. Ať už jsme odtud." Pobízela jsem je.
Krev se zastavila uprostřed pohybu. „Ale proč bychom to měli dělat?"
Vykulila jsem na ni oči. „Co? Vždyť..."
„Nemáš odpověď." Ušklíbl se Zabiják. „Nechte ji tady. Alespoň ti hnusáci budou mít co dělat."
Na to se celá skupinka ode mě odvrátila a vyrazila chodbou pryč.
„Vraťte se!" Vykřikla jsem za nimi, ale očividně je to vůbec nezajímalo.
Zděšeně jsem se začala procházet po cele. Jak to mohli udělat? Co se stalo? Vždyť jsem tohle celé vymyslela já! Jak může být někdo tak nespravedlivý! Naštvaně jsem práskla do zdi. V ruce se mi ozvala otupující bolest.
„Vraťte se!" Zavolala jsem znovu. Žádná odezva.
Teď už museli být skoro venku. Z očí mi začali téct slzy. Tak já tu nakonec zůstanu! A pokud se ostatní dozví, že jsem to zavinila já, tak mi ještě přidají. Možná mě i zabijí!
„Nemůžete mě tu takhle nechat..."
Zpoza rohu se najednou ozvaly výstřely. Neměla jsem chuť dojít k mřížím a nahlédnout, co se tam děje.
„Sklapni!" Byl to hlas Zabijáka.
Očividně se některým vojákům podařilo vrátit se a teď bojují s vězni. S těmi, co mě tady nechali! Jak jen mohli?
Další výstřel doprovázený několika výkřiky. Zděšeně jsem se schoulila do klubíčka.
Strážní vedle mě se začali mrskat, až se jim provazy rozvázaly. Společně se rozběhli za ostatními. Tomu už má všetečnost neodolala a já se postavila za mříže.
To, co jsem uviděla, bylo příšerné. Dveře, které vedly ven, nebyly dřevěné. Tedy, byly, ale za nimi stály ještě jedny. Celé z nablýskané oceli. Na některých místech v nich byly otlačené otvory, jak se z nich chtěli vězni dostat.
Na zemi spolu neustále někteří zápasili, ale vojáci měli kupodivu na vrch.
„Pusť mě, ty prevíte!" Rozčilovala se Krev a kousla vojáka do ruky. Ten na nic nečekal a máchl pistolí jako klackem a prudce ji odhodil stranou.
Z temene hlavy se jí vyvalila krev, ale ještě pořád byla při smyslech.
Rozběhla se proti svému sokovi, ale cestu ji zatarasil jiný s napřaženou puškou. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že je poslední, koho nechytili.
„Ruce vzhůru." Ušklíbl se strážný.
Žena neměla jinou možnost, než ho poslechnout. Já na to hleděla s otevřenou pusou. Tak ono to nakonec nevyšlo ani jim? Ale proč? Vždyť na mě ve své podstatě ani tak nezáleželo. Hlavní bylo, aby někdo zabil Sunbästiena!
V tu chvíli jsem si konečně uvědomila, co jsem chtěla udělat. Vždyť já chtěla někoho zabít! Zděšena vlastními myšlenkami jsem si musela sednout do slámy. Co jsem to udělala? Co jsem si to myslela?
Tohle by přece Pán nikdy nechtěl! Sáricho! Cos to prováděla?!
Někdo na mě plivnul. Ani jsem nezvedla oči, abych zjistila, kdo to byl. Nezajímalo mě, že kolem mě prošli všichni vězni. Bylo mi úplně fuk, že celý plán, který jsme připravovali tak dlouho najednou a velmi rychle selhal.
Byla jsem schopná myslet jen na to, jak jsem byla příšerně hloupá!
Objala jsem si kolena rukama a začala se podivně pohupovat sem a tam. Oči mi těkaly z jednoho koutu cely na druhý. To už si mého chování všimli i strážní.
„Koukej jít spát!" Nakázali mi. „Už tu není nic k vidění!"
Neměla jsem na to jim odporovat. Jak jsem mohla takhle zklamat? Položila jsem se na postel. Víčka mi ale nechtěla zaklapnout.
Přesto se mi chtělo šíleně spát. Byl to jeden z nejpodivnějších pocitů, co jsem kdy zažila. Hodně podobný tomu, co jsem zažívala pár uplynulých dní.
Zaskřípala jsem zuby. Pán mě přece varoval! A já hloupá tomu nevěnovala absolutně žádnou pozornost! Hloupá? To bylo hodně slabé slovo. Byla jsem pitomá! Pitomá, pitomá!
Při nejlepším bych si teď omlátila něco hodně tvrdého o hlavu, ale měla jsem nakázáno ležet. Dobře, vyhráli jste. Kvůli tomuhle vězení jsem zapomněla, proč jsem se sem dostala.
Už jsem chápala, proč se prefekt vždycky usmíval, když ode mě odcházel. Vždyť já mu geniálně hrála do karet! Co na tom, že o sobě budu prohlašovat, že věřím, když to tak nebude? To, co jsem říkala, mu mohlo být jedno, ale to, co jsem dělala rozhodně ne.
Jemu nevadí to, že by se věřící vzbouřili. Jemu vadí, jak by se vzbouřili. Uvědomila jsem si. Jistě, bojí se, že bychom vyhráli. Jinou hrou, než tou jeho.
Obrátila jsem se na druhý bok. Pane, prosím, odpusť mi. Já... Selhaly mi myšlenky. Několikrát jsem zalapala po dechu. Jakoby se mi ze srdce odvalil obrovský kámen. Tak by se to nejspíše dalo přirovnat.
„Odpuštění." Zašeptala jsem do temné noci. Tak zvláštní pojem. Spousta lidí si neuvědomují, jak moc to znamená. Dvě krátká slova, pro která skoro každý chodí daleko. Odpouštím ti. A Pán je používá tak často...
Na druhou stranu Pán není člověk. Po tváři se mi přelil úsměv. Dokonalý, úžasný Pán. Jako bych ucítila, že mě někdo pohladil po tváři a já jsem poprvé od doby, co mě vzali z domova, poklidně usnula.