Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Plán

Tento díl bych ráda věnovala KatieCat716 za její úžasné a povzbuzující komentáře!! Děkuju :))

Po Catově příchodu jsem neslyšela jejich rozhovor, ale netrvalo dlouho a slyšela jsem něco jiného. Výkřiky a několik ran, jakoby někdo mlátil o Roh. Zmateně se přesouvám na kraj větve, abych zjistila, co se to tam dole děje. Všímám si, že Peeta tam není. Že by ho Cato zabil? Ale to ne, nezazněl výstřel z děla. Ale evidentně už mezi profíky nepatří.

To, co vidím, mě naprosto vyvádí z míry. Profíci se různě motají a utíkají před zdánlivě prázdným prostorem. V první chvíli mi možná nebylo moc jasné, co se děje, ale teď už to vím naprosto jistě. Začaly se projevovat účinky sršáního jedu. Odvracím pohled, protože tohle opravdu vidět nemusím. Nepotřebuju vidět, jak se profíci mění zpátky na vyděšené děti. Protože to oni hluboko uvnitř jsou. Všichni jsme jenom děti. Zmocňuje se mě melancholická nálada a tak si dávám hlavu mezi kolena a tichounce si prozpěvuji písničku, kterou mi vždycky zpívala maminka, když jsem byla malá.

Trochu to pomáhá, hlavně že se nemusím na nic soustředit. Jen si pořád opakuju slova písně:

Zlatavá sluneční zář,

nezdobí již tvou tvář.

Slza jak perlička,

smáčí tvá líčka.

Temnota přichází,

život už odchází.

Věnuj mi naposled

to jediné, co můžeš mi dát.

Několik posledních vět.

Chci tě znovu slyšet se smát.

Odcházíš tam, kde bude ti líp,

nezoufej, neměj už strach.

Jednou nám bude všem líp,

neboj, však setkáme se zas.

Aniž bych si to uvědomila, nebo nad tím nějak přemýšlela, dávám se do pláče. Moje dobrá nálada zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Přesně nevím, proč brečím, ale vím jedno. Chci domů. Už tady nechci být ani o den dýl! Chci domů! A to hry sotva začaly. Musím být silná. Vzpamatuj se, Finch! Takhle si moc sponzorů neseženeš, nabádá mě vnitřní hlas.

Má samozřejmě pravdu. Přestávám si zpívat, ačkoliv mi slova té písně neustále znějí v uších. Nemám moc možností, co dělat, ale vybírám si tu s jídlem. Dojídám zbytek oříšků a švestek. Moje zásoby se pomalu tenčí, ale když si budu jídlo šetřit, odhaduji, že mi vydrží ještě na pár dní. K večeru stále profíci nejsou zbaveni sršáního jedu, ale teď už pouze leží na zemi stočeni do klubíčka občas tiše vyjeknou. Vypadá to, že už zítra budou v pořádku. Mýlím se.