51. část - Jestli

14.7K 747 48
                                    

„Hej, ospalče."

„Vstávej."

„Charlie..."

„Budíček!" Otráveně, se značným vynaložením všech sil, jsem se přetočila na druhý bok a instinktivně mávla rukou po tom nepříjemném zvuku. Ani náhodou jsem ještě nebyla připravená vstát.

„Těsně vedle, Šípková Růženko."

„Hmmm," zamručela jsem. „Ještě pět minut."

„V tvým případě počítejme spíš v hodinách než v minutách."

„Nemluv." Pevně jsem přitiskla přikrývku ke svému hrudníku a v duchu se vracela zpátky ke snu, doufajíc, že v něm budu moct dál nerušeně pokračovat.

Omyl.

Matrace vedle mě se nepříjemně zhoupla a mně došlo, že ten nádherný sen o obrovském kopci čokoládové zmrzliny už pokračování mít nebude. Alespoň ne teď.

„Charlie, myslím to vážně."

„Já taky, Harry. Dokonce smrtelně vážně. Ještě chvíli mě nech být." Mé oči, které byly v ten moment na pár krátkých vteřinek otevřené, se zase pevně zavřely, a kdyby ze mě Harry násilím nestrhnul peřinu, bez pochyb bych znovu usnula.

„Chvilka uplynula." Rezignovaně jsem si povzdechla a prsty si poklepala na tvář, přičemž jsem druhou rukou pevně držela polštář pod svou hlavou, aby mi náhodou nezmizel i on.

„Pusu."

„Co pusu?"

„Dej mi pusu." Znovu jsem prsty přejela po své tváři, která k němu byla blíž, a opatrně pootevřela oči.

„Pak konečně vstaneš?" zachraptěl mi do ucha. Ležela jsem k němu zády, s výhledem na šedou zeď, ale i tak jsem si dokázala živě představit, jak se ke mně sklání.

A najednou byl spánek na posledním místě v žebříčku věcí, které jsem si v tu chvíli přála udělat.

„Možná..." Koutkem oka jsem zahlédla, jak se jeho obličej ke mně stále víc a víc přibližuje a zanedlouho už byly jeho rty přitisknuté na kůži pod mým uchem. Nestačila jsem si ten pocit ani pořádně užít a už byly zase pryč.

„Teď už vážně vstávej," šeptl naposledy a vstal. Nechtěla jsem se s ním nijak hádat a popravdě jsem musela přiznat i sama sobě, že se mi už ani moc v posteli ležet nechtělo. Místo toho jsem chtěla další pusu a pak ještě jednu a další a další... a tak dále. Nejspíš bych si té možnosti být s ním měla užívat nějak jinak, než jen ležením v posteli.

„Fajn, fajn. Už lezu," uchichtla jsem se a bez dalších zbytečných keců vylezla ven. Trochu jsem se otřásla, protože stát na studené podlaze hned takhle po probuzení, nebylo zrovna dvakrát příjemné. Po Harrym jsem hodila jeden z naštvaných pohledů, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že mě nebude brát ani trochu vážně.

Mohla jsem se na něj mračit, jak jen jsem chtěla, a on se mohl zase mračit zase zpátky na mě, i tak jsem ale musela bojovat se svými vlastními rty, aby se nezačaly hloupě usmívat. Bude to znít asi trochu šíleně, ale ... uf... měla jsem pocit, že jsem zase po celkem dlouhé době šťastná. Nevím, jak přesně se pozná, že je člověk v daném okamžiku šťastný, ale jestli jsem někdy byla k tomu pocitu blízko, bylo to pravděpodobně v tuhle chvíli. Nesvítila mi v hlavě žádná kontrolka, která by mě o tom přesvědčila, ale ta touha skočit Harrymu kolem krku a už ho nikdy nepustit, byla, myslím, dostačujícím důkazem.

„Proč na mě tak koukáš?" promluvil jako první. Až teprve teď mi došlo, že to, jak jsem na něj posledních pár vteřin beze slova zírala, nemohlo vypadat úplně normálně. Ten způsob, jakým jsem na něj hleděla, rozhodně nebyl pěkný... a když už jsme u toho, tak ani to, jak jsem vypadala já jako celek, se nedalo vystihnout slovem ‚pěkně'.

Army Bullshit [CZ]Kde žijí příběhy. Začni objevovat