Foxface's story-aneb Liščiny Hladové hry

Hostina

Zvážila jsem všechny možnosti. Jít na okraj lesa a vyběhnout jako první, ale riskuju tím hrozně moc. Je pravděpodobné, že ostatní budou uvažovat podobně. A už proto musím uvažovat jinak. Navíc hrozí, že by mě takhle hrozně jednoduše zabili. Stačí vrhnout nůž, vypustit šíp nebo hodit oštěp mým směrem a je po mně.

Kdybych se naopak rozhodla vyběhnout jako poslední, hrozí nebezpečí, že mi do té doby někdo sebere můj batoh a že se připletu do nějaké bitky, které jsou při hostinách většinou nevyhnutelné. Z toho vychází najevo, že musím získat svůj batoh jako první. A nečekat při tom na kraji lesa, protože tam budou všichni a já opravdu nechci na někoho narazit.

Taky v žádném případě nepřichází v úvahu otevřené prostranství kolem Rohu hojnosti. Moment... Roh hojnosti. To je ono! Je to možná nejriskantnější možnost ze všech, protože nemusím být jediná, koho to napadne, ale na druhou stranu je asi nejlepší a pokud by někoho napadlo to samé, musím tam prostě být první.

Celý večer jsem jako na jehlách a ačkoliv už mám všechno sbalené, neustále kontroluji, jestli jsem na něco nezapomněla. Asi dvě hodiny po setmění si beru na záda batoh, do rukou nůž a ostří nože a vyrážím. Ve tmě je orientace mnohem těžší, než by se mohlo zdát. Ještě ke všemu, když přesně nevím, kterým směrem je Roh.

Troufám si říct, že asi hodinu bloudím a jsem za to na sebe opravdu naštvaná, protože sama sebe okrádám o čas. Konečně před sebou vidím poněkud menší tmu, pokud se to tak dá říct, a nacházím se na kraji lesa. Jasně vidím majestátní Roh a srdce mi začíná tlouct rychleji, než je u běžného člověka normální. Mám strach. Proč to nepřiznat? Bojím se, že někoho napadlo to samé a střetneme se, až přijdu dovnitř. Bojím se, že ten někdo, koho by to eventuálně mohlo napadnout, přijde až po mně a já, pokud nechci umřít, ho budu muset zabít.

Pevně tisknu v ruce nůž až to bolí. Naposledy se obezřetně rozhlížím po okolí a pak sprintem vyrážím. Takhle rychle jsem ještě nikdy neběžela, ale jsem poháněná strachem a adrenalinem. Jsem zhruba deset metrů od Rohu. Snažím se zrychlit krok, okolní svět se mění v rozmazanou šmouhu. Už jen pět metrů. Tři. Už zbývají necelé dva metry, když se mi pod nohy připlete nějaká zatoulaná neidentifikovatelná věc, pravděpodobně je to něco z pyramidy profíků. Ale ať je to co chce, zakopávám o to a jak široká tak dlouhá padám.

Tiše vyjeknu, ale naštěstí ne moc nahlas. Rychle se zvedám ze země a vbíhám do ústí Rohu hojnosti. Okamžitě klesám podél chladného kovu na zem, protože se mi nepředstavitelně třesou kolena. Jak jsem mohla být tak nešikovná a zakopnout? To snad není možné. Zlostně zabodávám nůž do hlíny a neklidně bubnuji prsty o vyzáblá kolena.

Snažím se uklidnit tím, že mě nikdo neviděl. A i kdyby ano, stejně už s tím nic neudělám. Asi po půl hodině stále nikdo nepřichází, aby mě zabil, z čehož usuzuji, že jsem byla nespatřena. Trochu mě to vědomí uklidňuje a já se přesouvám do nejhlubší části Rohu. Je tu černočerná tma a sotva vidím na několik centimetrů kolem sebe. Spíš po hmatu, než po zraku lovím v batohu maso a po částech dojídám králíka, aby se maso nezkazilo. Zapíjím to několika doušky vody a cítím, jak mě zmáhá únava. Zavírají se mi oči, ačkoliv se je ze všech sil snažím udržet otevřené. Několik minut odolávám, ale pak spánku podléhám.

Se škubnutím se probouzím a podvědomě vím, že je něco špatně, jen mi v první chvíli není jasné, co. Pak si uvědomuji, že jsem usnula a vymršťuji se do sedu. V duchu si nadávám. Dnes už je to poněkolikáté, co jsem udělala něco špatně a umiňuji si, že už se nic takového nesmí opakovat.