Friends sister is beautiful

40.-Chapter

Katherine

"Justine o čem to mluvíš? Uklidni se prosím a vysvětli mi o co tady jde?" Zvýšila jsem trochu hlas, když začal panikařit a zrychleně dýchat.

"Musím ji najít. Musím jí pomoct. Zavolám Ryanovi a bude doma s malým. Ty jdeš zítra domů takže to je v pohodě." Začal strašně rychle mluvit a tahat se za vlasy.

"Můžeš se uklidnit prosím!" Zakřičela jsem a on se na mě vražedně podíval.

"Nemůžu tu ztrácet čas. Zavolám ti potom. Musím jít." Řekl rychle a vyběhl z pokoje. Já jsem jenom seděla v šoku a zírala na místo kde před chvílí ještě stál. Zakroutila jsem hlavou a snažila se si všechno uspořádat. Co to mělo sakra být?

Další den ráno mě propustili z nemocnice a Justin se ani jednou neozval. Nevím, kde je, nebo co se děje a nemám ani ponětí co se stane. Podepsala jsem papíry, sbalila si věci a odjela domů. Nemohla jsem se dočkat Dylana, jelikož jsem ho viděla jenom párkrát od porodu, což je smutné. Vešla jsem do domu, kde bylo velice čisto a až moc podezřelý klid, jelikož by ho měl hlídat Ryan čekala jsem nějaký hluk a nepořádek, takže je to zvláštní. Potichu jsem vyšla schody nahoru a viděla jsem Ryana zrovna vycházet z dětského pokoje.

"Ahoj Ryane." Usmála jsem se a on nadskočil leknutím.

"Sakra Katherine, proč to děláš!" Vyjekl a hodil po mně vražedný pohled.

"Promiň." Zasmála jsem se a obejmula ho. Sešli jsme dolů a chvíli si v obýváku povídali a smáli se.

"Ryane můžu se na něco zeptat?" Zvážněla jsem trochu.

"Ano?" Odpověděl a narovnal se.

"Kde je Justin?" Zeptala jsem se zpříma. Otevřel pusu, že něco řekne ale potom jako bys na něco vzpomněl a zakroutil hlavou.

"To je jedno, ale je v pohodě neboj." Řekl jako by mě to mělo uklidnit.

"Jak blízko je?" Položila jsem další otázku.

"Je ve státech, a to je jediný co ti můžu říct." Řekl a vstal.

"Už musím jít, takže kdyby se něco dělo, tak volej." Obejmul mě a pohladil po vlasech. Odešel a já jsem se posadila na sedačku v obýváku.

Chvíli jsem si nad tím lámala hlavu, ale potom jsem se musela vrátit na zem kvůli zvonícímu telefonu.

"Halo?" Vzala jsem hovor a čekala na odezvu.

"Kath."Slyšela jsem Justinův hlas.

"Justine co se děje? Kde jsi?" Vytasila jsem milion otázek.

"Prosím neptej se na nic Kath, nemůžu ti nic říct." Odpověděl rychle.

"Tak proč mi teda voláš?" Naštvaně jsem se zeptala, protože mi nešlo do hlavy, že mi zavolá a neřekne mi nic, co by mě trochu uklidnilo.

"Protože tě chci ujistit, že jsem na živu. Neodjel jsem ze státu a vrátím se, co nejdřív budu moct. Kdyby se něco dělo zavolej Ryanovi a kurva sakra, Brysone dávej na ně bacha a kryjte nás do hajzlu!" Ozývalo se z telefonu a znělo to, že je někde mezi hodně lidmi. Párkrát tam šlo slyšet i výstřel ze zbraně, což mě přinutilo mít ještě větší strach.

"Kath, neuvěřitelně moc tě miluji. Slib mi, že na mě teď chvíli počkáš. Dej prosím Dylanovi za mě pusu. Moc vás oba miluji." Řekl rychle a udýchaně se strachem a lítostí v hlase. A než jsem stihla odpovědět, hovor se ukončil.

Setřela jsem si slzy a položila telefon na linku v kuchyni. Opřela jsem se o ni a chvíli se snažila o tom všem přemýšlet. Jediný člověk, kdo ví kde Justin je a co tam dělá je Ryan, ale ten mi to neřekne, takže musím najít někoho, kdo tohle vědět bude. Dneska asi spát nepůjdu a místo toho budu hledat a pátrat. Najedla jsem se a v 17:20 jsem šla za Dylanem, protože potřeboval vykoupat a nakrmit. Když jsem ho po asi 30 minutách ukolébala, tak jsem si oddychla. Čekala jsem, že to bude horší, i když nejlehčí to také není. Vyšla jsem z pokoje a chvíli stála před dveřmi, než jsem si všimla, že jedny jsou pootevřené. Byly od Justinovi pracovny, a jelikož já jsem neuvěřitelně zvědavá, a taky potřebuji zjistit, kde je, tak jsem šla dovnitř.

Rozsvítila jsem si, protože Slunce už pomalu zapadalo. V pracovně byl nepořádek ale tak co čekat, když jsem chodí jenom Justin. Vlastně se divím že byla otevřená, protože jí vždycky zamyká, hlavně když někam jde. Prošla jsem skrz papíry a složky rozházené na zemi a přešla k policím a pracovnímu stolu. Zkusila jsem otevřít šuplíky, ale marně protože byly zamčené. Chvíli jsem přemýšlela a vžila se do role Justina. Kdybych musela někam rychle odjet a byla bych ve spěchu, ale přesto bych se snažila schovat klíček hodně dobře, kam bych ho dala? Vím, že by si ho sebou nevzal, takže tu někde být musí. Chvíli jsem stála a pokládala si tu stejnou otázku pořád a pořád dokola. Kam by ten klíček dal?

Nemohla jsem na to přijít a docela mi vyschlo v krku, takže jsem se šla dolů napít. Byla jsem opřená o linku a upíjela ze skleničky. Zadívala jsem se na krb, který stál hned naproti kuchyni v obýváku. Stála na něm fotka se mnou, Justinem a Dylanem pár dní po jeho narození. Vedle toho stály dvě svíčky, ale to je docela hodně nepodstatný. Něco mi na tom obrázku nesedělo, ale nevěděla jsem proč. Položila jsem tedy skleničku a rychle se přesunula k obrázku. Vzala jsem ho do rukou a otočila se zády ke krbu. Rozhlídla jsem se po místnosti a všimla prázdného háčku na jedné ze stěn. Zasmála jsem se a otočila obrázek. Bingo! Vzala jsem klíček, který byl přilepen zezadu. Vyběhla jsem zpět do pracovny, odemkla první šuplík a vzala neznámou složku do rukou.

Položila jsem ji na stůl a otevřela. Přes celou jednustránku byly napsané nějaké instrukce, které jsem ignorovala, a když jsemkonečně dolistovala k poslední stránce byla jsem ještě víc vystrašená nežpředtím. Přes celou jednu stránku byla velkými písmeny vypsaná odměna zaJustinovu smrt