Friends sister is beautiful

42.-Chapter

2 týdny později

Katherine

Neviděla jsem Justina 2 týdny. Nevím, kde je, co se s ním děje a nevím, kdy se vrátí, jsem na něj neuvěřitelně naštvaná. Nemůžu uvěřit, že dokáže být takhle nezodpovědný. Nejradši bych na něj spustila a nepřestala 3 dny. Povzdechla jsem si a objala hrníček s čajem rukama. Uložila jsem Dylana ku spánku a teď se snažím přemýšlet. Jsou čtyři hodiny a já sedím sama v obýváku se zapnutou televizí jen abych si nepřipadala tak osamělá, ale ve skutečnosti jí ignoruji.

Nevím, co budu bez Justina dělat. Myslela jsem, že od doby, co jsem se vrátila z nemocnice bude všechno v pořádku, ale neuvěřitelně jsem se spletla. Setřela jsem si rukávem slzy, které stékaly po mé tváři a upila si z čaje. Tak strašně ho už potřebuji doma. Nesnesu ten pocit samoty.

Nejradši bych za ním jela ale nemůžu, když doma má dítě. Připadám si mnohem zodpovědnější, než on což taky jsem. Když jsem přestala přemýšlet o Justinovi, začala jsem se koukat na televizi. Dávali samý kraviny, ale vážně už jsem se nudila, takže mi to ani nevadilo.

Přepínala jsem kanály a rozhodla se, že se kouknu na zprávy. Říkali tam samé kraviny, které mě nezajímali ale poté ho tam ukázali. Byla tam Justinova fotka.

"Daniel Quentin, měří 180 centimetrů, hnědooký a hnědovlasý pravděpodobně 23letý. Hledaný Torontskou policií, kdybyste spatřili tohoto muže okamžitě volejte 911." Domluvila reportérka a zprávy skončily. Co to jako má znamenat?! Proč mu tam dali jiné jméno, i když myslím, že to je i lepší než, aby ho hledali pod jeho pravým jménem. Ale proč ho sakra ke všemu hledají. Mám takovou chuť ho jít najít a zmlátit, což zní docela odvážně zrovna ode mě.

Vzala jsem telefon a zavolala Ryanovi, aby okamžitě přijel. Čekala jsem na něj asi 30 minut, což je nějaké podezřelé, jelikož bydlí jenom asi 15 minut od našeho domu, ale mohl se někde zdržet, tak jsem to neřešila. Místo nudného čekání jsem si zašla do kuchyně udělat čaj, aby se mi trochu ulevilo.

Míchala jsem si čaj, když jsem uslyšela, jak se otevírají vchodové dveře. Ryan to být nemohl, protože jsem zamykala a on nemá klíče. Jediný, kdo má ale klíče je Justin. Pustila jsem lžičku do čaje a vběhla do předsíně, kde se opíral lokty o dveře.

"Justine?"¨Potichu jsem se zeptala. Pomalu se ke mně otočil a podíval se mi do očí. Byl jiný. Oči měl tmavé a prázdné, pleť měl jako sníh a jeho normálně hnědé vlasy si obarvil na platinovou blond.

"Promiň mi to. Je mi tak zkurveně líto." Slzy se mu nahrnuly do očí, a to bylo poprvé, co jsem ho viděla se přede mnou rozpadnout na malé kousky. V ten moment jsem vypustila bolest a hněv, který způsobil a rozeběhla jsem se mu do náručí. Nesnesla jsem pocit toho, že ten vždy pozitivní a usměvavý kluk je právě opakem sama sebe.

Omlouvám se, že je kratší a nevěděla jsem vůbec, co psát, tak se omlouvám i za kvalitu téhle části. Snad se ale i přesto líbí :)

All the love xx