Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

15.kapitola - Útěk

Chvíli jsme čekaly na konci jedné z chodeb, kam by nikdo nikdy nechtěl zajít, ukázalo se, že právě takovéto chodby jsou cesta ven. Zaradovala jsem se, protože kdybych se sem vrátila, pak dokážu najít to, co potřebuju, protože jejich mechanismy už znám. Pravděpodobnost toho, že bych se sem kdy vrátila je docela malá, přesto se mi líbí ta myšlenka. 

„Musíme rychle," prošel okolo Rogers a za ním blodýnka zcela beze slova.

„Myslela jsem, že nás tam máte jen dovézt," nastoupily jsme do terénního auta všichni v civilu.

„To není vaše starost," ozvala se blondýnka a já po ní střelila pohledem.

„Uklidni se Scharon," zabrumlala Steve," nikdo si nás nevšimne."

Během další půlhodiny mi došlo, že jsme část plánu, pouhá část plánu. Vzhledem k tomu, že kufr byl plný a naše věci, to byly jen dvě sportovní tašky, bylo jasné, že se Steve a Scharon  pokusí udělat něco, co by nikdo neschválil. 

Jistě, existovala i ta možnost, že se vlastně nic neděje. Jenže to by neměli plný kufr, on by si nevezl výstroj a ona neměla všechny různé měny v peněžence. Dobře. Přiznávám se, když jsme zastavili na přestávku u čerpací stanice, nechala agentka svoji tašku v autě. Očividně se jí zdá její močový měchýř důležitější.

Myslím, že za to mě těžko zavřou, když jsem se jen podívala. 

Aileen odeběhla také, vzhledem k tomu, že si chtěla dopřát ještě nějaké normální jídlo.Při představě toho, že bude zase každý den nepojmenovatelná kaše... No, nikomu by z toho nebylo moc dobře. Samozřejmě, existovala povinnost, která je nutila k tomu, aby nás nakrmili. To ano. Ale nikde nebylo napsáno, alespoň si to myslím - do interních věcí těžko vidím,co nám musí dávat. Ono to nakonec sníst jde, takže se to jako strava dá počítat.

Steve nastoupil do auta, zatím jsme tu jen dva.

„Vy utíkáte?" nemohla jsem si pomoct.

„Víš, agentura se zachovala hrozně," začal mluvit, ač se mu evidentně nechtělo," už předtím jsme měli rozbroje. Není to v podstatě ani půl roku, co jsme se dali znovu dohromady jako tým a nic z toho, co slíbili se nestalo. Před třemi lety jsme se rozpustili, pár lidí z nás odešlo do ústraní, protože se rozhodli nepodepsat smlouvu..."

Jako by ho z toho bolela hlava, promnul si spánky a zavřel oči.

„Zkrátka se nic nezměnilo a potom, co se takhle představil i Fury, došlo nám, že se musíme zase chránit sami."

„To chápu."

„Myslím, že to bylo jaksi jisté, když jsme v těch samých vodách," povzdechl si a zapnul rádio.

Konečně to trochu pomohlo atmosféře v autě, nemohla jsem tomu nějak přijít na chuť, ač jsem absolutně vyčerpaná, nedalo se usnout. Scharon mě prostě nenechala, na jednu stranu bylo jasné, že se takhle chová proto, že se bojí a je nervózní. Na straně druhé takhle se cítíme i my a ona to mohla taky pochopit. Aileen přiběhla se sáčkem sendvičů a všem dala jeden, ten Scharonin skončil na palubce.

Nikdo jí nenutil to jíst, protože vypadala jako by právě zvracela. Minimálně jí prostě bylo blbě, což mě donutilo stáhnout se z místa působení. Každý je snadno agresivní, když je mu špatně. 

„Za chvíli jsme tam," pípla Aileen," cítím to."

Další důkaz toho, že se neztratí.

S tím, jak se cesta krátila jsem si ty věci začala uvědomovat víc a víc. Třeba to, jak mne naprosto ochromil strach, stáhl se mi žaludek a potí se mi dlaně. Souhlasila jsem s tím, ale v tu chvíli to nepřišlo jako nic velkolepého.