Královské zajetí

6. Další boj

NECHALI NÁS OPĚT ČEKAT V malé místnosti s několika židlemi a jedním stolem. Některé dívky si posedaly k sobě a šeptem si začaly sdělovat své dojmy. Unaveně k sobě tisknu Isobel, navzdory tomu všemu se jí podařilo usnout. Neklidně sebou háže na všechny strany a volá matku.
"Co tvoje noha?" Kývne na mě dívka s krátkými černými vlasy. Její pihovatá tvář působí uličnicky, sedí kousek od nás a už nějakou chvíli pozoruje okolí.
"Už bolí jen trochu," odpovím tiše.
Natáhne ke mně ruku v níž svírá několik zelených lístků.
"Na. Mělo by to pomoci od bolesti."
V ten moment si uvědomím odkud jsou mi ty jantarové oči povědomé a vděčně lék přijmu, vložím ho do úst a začnu žvýkat. Leila, dcera paní Quentinové, té hodné staré bylinářky, se posune blíž zrovna ve chvíli, kdy dovnitř vkročí další důstojník Bílé armády. Za ním jde několik dalších dívek, jejichž tváře zdobí brázdy od slz. Jsou to určitě ty, které byly odtrženy od rodiny, protože se nepřihlásil dostačující počet dobrovolnic.
"Vstávat! Musíme vyrazit!" rozdá pokyny a my se začneme zvedat, některé z nás, jenž měly štěstí, popadnou i malý raneček s věcmi, bohužel mezi ně já ani Isobel nepatříme.
Seřadíme se do zástupu, poslušně vyjdeme ven, kde čekají povozy. Ještě ukápne pár slz, někdo stihne dokonce objetí, a už nás tlačí nahoru. Poslední pohled věnuji zuboženému Dorindorskému lidu, v duchu si dám slib, že se jednou vrátím.
***
Cesta je zdlouhavá, za povyku mladých vojáků, kteří radostně zpívají písně vítězství, se pomalu šineme k horizontu. Očima pátrám po Aidanovi, díky němu totiž mohu zůstat spolu s Isabel, dlužím mu velký dík. Pohled na pomalu ubíhající krajinu mě uklidní, srdce, které ještě do teď splašeně bušilo, začne konečně tlouct v pravidelném rytmu.
Najednou se zepředu ozve nějaký povyk, uslyším, jak o sebe naráží kov mečů, rychle se narovnám a natáhnu krk, abych co nejlépe viděla. Karavana rázem zastaví, jeden z černých hřebců táhnoucí náš vůz začne nervózně zarývat kopyto do země, neklidně otáčet hlavou.
"Proč nejedeme?"
Velké jantarové oči Leili jsou vyděšeně zabodnuté do mé tváře.
"Netuším," zašeptám, abych nevzbudila několik dalších dívek spících okolo, včetně mé sestry. Vykloním se více, konečně spatřím zdroj hluku, jenž se k nám blíží. Královská garda unavených vojáků totiž přilákala pozornost loupeživé tlupy, která žije v místních lesích. Boj probíhající ještě před chvílí v Dorindoru, však rytíře vysílil natolik, že zlodějům se podaří ukrást pár koní. Jenže to nestačí, začnou prohledávat i povozy, plné bezbranných dívek. Musím najít Aidana. Bleskne mi hlavou a otevřu dřevěná dvířka, nemohu tu jen sedět a nečinně přihlížet, jak se k nám blíží první ze zločinců.
"Přivedu pomoc, dohlídni na ni!" zavolám na Leilu, hlavou kývnu k Isobel, jenž se začala probouzet.
Přikrčená za koly se plížím dopředu, strach zaplavující moje končetiny nahradí panika, když uvidím dlouhý blonďatý cop svítit v kaluži krve kolem hlavy dívenky mnohem mladší než jsem já. Jakmile si tuto rudou svatozář představím kolem hlavy své sestry uvědomím si, jak hloupý nápad byl opustit ji. Když se chystám otočit a zamířit zpět, dopadne na mé rameno těžká ruka v kožené rukavici. Vyjeknu, připravena se bránit alepoň svoji malou pěstí, protivník ji obratně uchopí do své dlaně.
"Aidane!"
Málem se rozbrečím úlevou.
"Co tu děláte? Musíte pryč! Vezměte...."
Než stihne cokoliv dalšího říct s hrdelním řevem na něj zaútočí muž se sekyrou v levé a s nožem v pravé ruce. On se ale obratně stihne vyhnout a zasadit první úder, protivníka to ale nevyvede z míry, rychlím pohybem sekne nožem. Bílý rukáv Aidanovy uniformy začne nabírat sytě červenou barvu, dál však udržuje zločince v dostatečné vzdálenosti ode mě. Konečně mu přijde na pomoc další z vojáků, jakmile muž leží obličejem v prachu, vrátí se Aidan zpět k tomu, co mi chtěl říct.
"Vezměte si koně, jeďte severozápadně, najdu si vás!"
Námitku, že v lesích jich může být ještě víc mám na jazyku, ale výkřik ze zadních povozů je rázem mnohem důležitější.
"Utíkejte!"
Jeho hlas mě probudí z šoku, ihned ho poslechnu.
Proběhnu kolem několika prázdných kočárů, raději se nezabývám tím, kam zmizeli ti, kteří v něm jeli. Moje stále bolavá noha se ozve palčivou bolestí vystřelující až do hrudníku, další nápor už nezvládne. Zatnu zuby a ještě více zrychlím, cíl už je v dohledu.
"Leilo! Isobel! Odepněte koně!"
Obě vykouknou ven, začnou něco volat zpět, ale přes okolní hluk je neslyším. Z ukazovaných gest ale pochopím, že se mám podívat za sebe, což udělám. Za mnou se potácí jeden zraněný násilník, přestože má ruku přiloženou na stehně a kulhá, je jasné, že mě za chvíli dožene. Zadívám se zpět, obě dívky se snaží rozvázat silně utažené přezky na postroji koně. Jako první se to podaří Leile, očekávám, že okamžitě nasedne a odjede, ale ona jen křikne na mou sestru a pomůže ji vylézt na hřbet. Sama se potom vrhne ke druhému koni, to už jsem konečně u ní.
"Nasedni k Isobel, doženu tě!"
Její pihovatý obličej je plný odhodlání, jenže nebezpečí je až moc blízko. Buď se zachraním já a má sestra, nebo budu riskovat a zkusím zachránit život nás všech.
"Nenechám tě tu!"
To rozhodnutí udělám překvapivě rychle, tahle dívka velmi rychle přirostla k mému srdci. Obě se pustíme do uvolňování jediného koně, který tu ještě zbyl. Když se nám to
konečně podaří, tak tak se obě vyšplháme na vraníka a zamíříme hluboko do lesů.
Za sebou necháváme nejen zmatek, ale i poslední zbytky sil.