Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

25.kapitola - Déle

Minuty nás dělily od přenosu. Klaus se přestal hýbat, veškerá mluva mezi jednotlivými lidmi utichla a já se nějak dostala do stavu nejspíše dosti podobnému tomu, v jakém byl Klaus. No tak. Je mi příjemně, nebudu dělat blbosti, nic se nestane. 

Ale až se vrátíme, tak dám Wrenovi facku. Protože tohle je pokus o vraždu hned několika lidí, v lepším případě se stane jen to, že někomu budou chybět nohy nebo ruce.

 Když se budeme snažit, tak přežijí, když ne, tak vykrvácejí a já už nikdy nezavřu oči. 

Další příliv energie utišil mé myšlenky.

Je jen teď.

Nic víc.

Už.

Už to je?

Pootevřela jsem oči a spatřila na pár vteřin naprosté bílo, celá skupina byla v pořádku a všichni měli zavřené oči. Jako jediná jsem si dovolila neposlechnout naši kotvu, ale zjevně to nevadilo, protože během minuty se prostor začal otevírat a byli jsme na místě. 

Jakmile se dotvořil poslední kousek, ukotvil nás Klaus a pustil mě. Wren zavrávoral, rozhlédl se, přistoupil ke své skupině blíž, ale nepromluvil. Prostory jej přiměly mlčet. 

Neměl na ně dobré vzpomínky. Nyní opuštěné cely neznačily nic dobrého, minimálně pět lidí by tu být mělo, ale nejsou. Cely jsou vyčištěné, dezinfikované, to prostě znamená jen jedno. Uklízí se po něm chyby a my jsme další na seznamu.

„Jdeme se jen podívat, jasný?" řekl klidně.

Skupina přikývla, až na Aileen a mě.

Wren si toho nevšiml.

James převzal jednu polovinu týmu, Wren vzal druhou a oba šli jiným směrem. Wrenovi jsem nemluvila, že to vidět nechci a Aileen souhlasila. Nechali nás samotné, ačkoliv se to nikomu nelíbilo. Nezbývalo jim nic jiného, když skupiny začaly vyvádět, když ztrácely čas. 

Přeci jen, nesmí na nikoho narazit a chtějí to vidět celé. Krásnou potupnou cestu Nicka Furyho, v plné parádě, krvi a řevu. 

Při téhle štiplavé poznámce jsem musela přivřít oči. Tihle mladí lidé jdou po krvi stejně, jako jde druhá strana po nás a mě se to nelíbí. Wren souhlasil a všichni odešli. S Aileen jsme si na chvíli sedly na zem, kdyby někdo přišel a hledal nás. 

„Je to dobrý plán?" zašeptala velmi tiše.

„Ne, není," rozesmála jsem se,"ale to nás nikdy nezastavilo, ne?"

Usmála se na mě, nechala svých poznámek, abych se mohla soustředit. Fury bude někde v tomhle podlaží, možná v tom pod námi. Nebude daleko a když se k němu přenesu, nebude to nic těžkého, nevysílí mě to. Navíc od restartu toho zvládnu mnohem víc, než předtím. 

Aileen si začala natáčet své dlouhé zrzavé vlasy na prst, což dělá už od dětství, pokaždé, když je nervózní.

Fury.

Fury.

Kdepak jsi.

Jeho energie, on, je pevný bod, jako ocel, někdy i tak tepelně měnitelný. Někdy je schopný empatie a jindy by z vás vymlátil duši. V tomhle světě, v tom, co žijeme, je až nepřirozeně podřazený tomu, co se děje. 

Voní po kulkách ve zbrani. Vystřelených kulkách a prachu, který ze zbraně po každém výstřelu vyjde. Je tu. Pod námi, úplně vzadu, kam skoro nikdo nechodí a on nevidí z toho místa skoro nic. Bojí se ho, protože jinak by jej dali do jiné cely.