Můj život s hokejisty

Taky tě miluju

Ema

Pomalu mířím k naší lavici. Snad si mě Ann nevšimne. Někdo si za mnou odkašle. ,, Sakra." Ulevím si. Otočím se. Samozřejmě, že za mnou stojí. Ji jen tak něco neujde. ,,Takže? Nechceš mi něco říct ?" Překříží si nesmlouvavě paže na hrudi. ,, Nooo" Nervózně se ošiju. ,, Povídej " vyčkaje se na mě dívá. ,, Ano, nechodím s Renem protože mě podvedl a Peter se kvůli mě porval a byl mi vždycky na blízku. " Vysypu ze sebe jedním dechem. ,, A jsi s ním šťastná ? I když spolu chodíte, kolik ? Den, dva ? " ,, Sice jen den ale jsem s ním ráda a má mě rád. To mi stačí. " Podívám se poraženecky na svoje boty. 

,, Dobře. Ale chci ho poznat a proklepnout si ho. Abych měla jistotu, že se minulost nebude opakovat. " Lehce se usměje a já si oddychnu. Zbytek dne probíhá dobře až na slohovku z francouzštiny. Ale byla lehká.

Večer se šprtám matiku na čtvrtek. Hodím sebou na postel. ,, Ne to nepůjde." Odhodím sešit na zem. A vezmu si knížku. Zazvoní mi mobil. ,, Kdo mi volá ?" Na displeji se objeví Peterova fotka. Sama pro sebe se usměju než  to zvednu. ,,Čauky." ,, Čawko, moja. Jak se máš ?" ,, No teď už lépe. Co ty ?" Zeptám se ho na oplátku. ,, Unaveně. Trenér mi poslední dobou dává zabrat. Ale je to asi dobře." ,, No jasně, že je to dobře. Aspoň tě nebudou napadat kraviny. Nebo budou ale nebudeš mít sílu je udělat." ,, To si jen myslíš." Uchechtne se. ,, Ale není zrovna škaredý pohled na zpoceného kluka. Měla bych se zase zajít podívat na vaše tréninky." Povím mu své myšlenky nahlas. ,,Tobě se líbí zpocený chlápek, jo ? " Zasměje se. ,, No, když je hezký a můžu si na něj dělat nároky. A obzvlášť když je to můj přítel." Z druhého konce se ozve smích. ,, No co. Když se mám čím pochlubit tak se chlubím." Zasměju se. ,,Co bych bez  ,, Unudila se k smrti " Jen odvětí se smíchem.

                                                                         **********************

Středa byla fajn. Měli jsme jen pět hodin. Teda jen polovina třídy. Trošku jsem se posmívala ostatním ale jen trošku. Fajn smála jsem se hlavně Ann protože ta se taky smála když ona měla čtyři a jí sedm hodin. Potom mě honila po škole. Nakonec jsem vyběhla ze školy s boty v ruce a smíchem.

                                                                           *********************

Zato čtvrtek byl horor. Jednak jsem matiku totálně zvorala . A tělocvik to byla taky podobná kapitola.  Nechytla jsem skoro žádný balón a věčně jsem padala.
              

                                                                           ********************

Pátek zprvu  nebyla žádná pohádka protože mi přišla zpráva od Filipa Drsného.

Stálo v ní : Stavte se do mojí kanceláře.

Nepsala jsem radši bratrům. Půjdu tam sama. Jakmile skončila škola, rychle jsem se obula. Proběhla jsem městem. Batoh mi skákal na zádech. Lidé se za mnou ohlížejí. Je mi to jedno. Celá udýchaná doběhnu před policejní stanici. Opřu si dlaně o kolena a vydýchávám ten běh. 

Jdu do kanceláře kapitána. Neohlížím se. Ostatní policisté mě tak od vidění znají. Ti, co ne tak se mi snaží postavit do cesty ale já je buď obejdu nebo je ti služebně starší odstrčí. Neobtěžuju se ani klepat.
Drsný zvedne hlavu od papírů nad, kterými se skláněl. ,, Dobrý den, slečno Nikľová. Tady," podá mi nějakou složku. Je nadepsaná. ,,případ 631" . ,, Můžete to otevřít, nic na vás nevyskočí. Tedy kromě pravdy. " Podívá se mi pevně do očí. ,, To přece chcete, ne ?" Kývnu. Najednou mě popadne strach. ,, Je tam ten člověk, který zabil mé rodiče ?" Položím tu nejdůležitější otázku. ,, Ještě ne. Jsou tam záběry z kamer. Obrázky jsou zvětšeny a ještě dnes je pošlu na kriminálku do Havířova. Chtěl jsem ale abyste je nejdříve viděla. "