Forever young

-chapter 8-

Zazvonila jsem na zvonek, protože jsem klíčky měla v kabelce, kterou jsem měla u Chrise v autě. Bylo něco kolem páté hodiny, a máma by měla být už doma. Když se dveře otevřeli a v nich se objevila máma, vpadla jsem jí do náruče. Trochu zmateně mě od sebe odtáhla.

"Leno?" zašeptala. "Co tu děláš?" zeptala a pustila mě do domu. Potom zavřela.

"Ty to nevíš?" zamumlala jsem. "Paní Hillová před chvíli umřela," vysvětlila jsem. Máma zbledla a opřela se o stěnu. 

"Panebože," přejela si rukou po obličeji. "Kde je Chris?" 

"Je v nemocnici s panem Hillem," vysvětlila jsem a vyzula se. "Mami potřebuji ti něco říct. Ale týká se to i táty, je už doma?" 

"Ne," zakroutila hlavou. "Počkáme na něho," dívala se nepřítomně před sebe. Došla jsem k ní a objala jí.

"Vím co pro tebe znamenala," zašeptala jsem. "Byla pro tebe, jako je pro mě Sarah," a já si rozhodně nedokázala představit, že bych o Sarah přišla. Cítila jsem jak mi něco mokrého dopadlo na rameno. "Pojď si sednou," pobídla jsem jí a odvedla do obyváku, kde jsem jí posadila na gauč. "Chceš něco donést?" 

"Vodu-" zachraptěla a já přikývla. Odešla jsem do kuchyně, kde jsem vytáhla čistou sklenici a napustila do ní vodu. Když jsem se vrátila do obyváku, máma na gauči už neseděla. Nebyla ani nikde v obyváku. Rychle jsem položila sklenici a vyběhla z obyváku.

"Mami?!" zavolala jsem vyděšeně. "Kde jsi?"

"V ložnici," uslyšela jsem jí. Pomalu jsem se vydala nahoru. Když jsem vešla do ložnice, máma seděla s velkou krabicí na posteli a prohlížela si fotky. 

"Mami-" povzdychla jsem si a sedla si k ní. Objala jsem jí okolo ramen a začala se s ní dívat na fotky. Nemluvili jsme. Myslím, že máma by teď ani nechtěla. Ale já jí to dnes musela říct. Potřebovala jsem vědět, jak to vezme.

"Zlato jsem doma!" uslyšela jsem tátu. Máma se zvedla z postele a opustila ložnici. Nechala jsem jim chvilku, aby mu to všechno řekla. Potom jsem se vydala dolů.

"Ahoj," zamumlala jsem k tátovi.

"Leno," zašeptal a roztáhl náruč. Vběhla jsem mu do ní a objala okolo pasu. Vdechla jsem jeho kolínskou. "Máma říkala, že nám musíš něco říct. Takže.. Co se děje?" 

"Měli byste se posadit," odtáhla jsem se od táta a vydala se do obyváku. Oba šli za mnou a když se posadili, táta mámu objal okolo ramen. 

"Leno děsíš nás. O co jde?" zeptala se potichu máma.

"Budu se vdávat," řekla sem a čekala na jejich reakci. Oba se na sebe překvapeně podívali a potom se táta podíval na mě

"Proč tak brzo?" zeptal se.

"Ano Leno. Proč tak brzo? Vždyť nemáš dokončenou vysokou," připomněla. Povzdychla jsem si.

"Protože čekám dítě," dokončila jsem tu šokující novinu. "Neměli jsme to v plánu, ale stalo se. A Chris si řekl, že než se dítě narodí, měli bychom být pravá rodina." vysvětlila jsem. 

"Dobře," přikývla máma.

"Vy se nezlobíte?" zeptala jsem se opatrně.

"Zlobit se?" pousmál se táta. "Ne," zakroutil hlavou. "Ano je to trochu brzo a rozhodně jsme to nečekali, ale máš pravdu. Už se nic nedá udělat a Chris má pravdu. To dítě by se mělo narodit do šťastné rodiny." 

"Kdy chcete mít svatbu?" ozvala se máma.

"Chtěli jsme ji mít do dvou měsíců, než to půjde víc vidět," řekla jsem. "Ale teď.. Nevím." 

"Takže se moje obě děti budou brát," pousmála se máma. 

"Ano ale nejsem si, jistá jestli to teď bude Chris chtít."

"Já myslím, že kvůli tomuto to chtít bude," oznámil táta a já se na něho nechápavě podívala. "Svatba ho dostane na jiné myšlenky a to bude po pohřbu potřebovat." vysvětlil. Měl pravdu. 

"Máš pravdu," přikývla jsem.

Chris se objevil u mě v pokoji za tři hodiny. "Myslel jsem, že budeš u mě," zašeptal.

"Potřebovala jsem všechno říct mámě a tátovi," vysvětlila jsem a došla k němu. "Jak se cítíš?" zeptala jsem se. Chtěla jsem položil ruku na jeho tvář, ale ucukl. Nechápavě jsem jí spustila podél těla.

"Pohřeb je za tři dny," odpověděl a snažil se na mě nedívat. Zdál se mi vyděšený.

"Chrisi nevím z čeho máš přesně strach. Můžeš mi to říct."

"Chceš vědět z čeho mám strach? Mám strach ze všeho! Mám strach se posunout dál, dýchat a dotýkat se tě. Nemůžu tě ztratit. To bych nepřežil."

"Proč by si mě ztratil?" zeptala jsem se nechápavě.

"Táta mámu taky ztratil a ani jeden to nečekal. Co když se nám stane to stejné?" po jeho dokonalé tváři stekla slza.

"Chrisi-" začala jsem a opatrně položila ruku na jeho tvář. Nechal mi jí tam a podíval se mi do očí. "To se nestane dobře? Vždycky tu pro tebe budu." 

Bez odpovědi mě políbil. Cítila jsem v tom polibku tolik pocitů. Lásku, bolest, zmatení. "Řekni mi, až budeš chtít, abych tě přestal líbat."

"Nikdy."

-Ehm.. omlouvám se.. Vím že tato kapitola je nic moc.