I want you

~153~

Zaynie usnul, vyčerpáním. Nechal jsem jej spát, ve starém dětském pokoji a sešel dolů.

Na stole byla whiskey, led a skleničky.

„Děkuju..." Donne kývl a podal mi fotografii.
 „Mary, Lara, já a dvojčátka v bříšku. Když ztratíš ženu a děti, život pro tebe nemá smysl. Změníš se, ani nevíš jak. Závidíš lidem, které vidíš na ulici s dítětem, jak se s ním mazlí, slyšíš jeho smích a víš, že přesně tak by se mohlo smát tvoje dítě a ta žena, která fouká na odřené koleno, by mohla být tvoje žena... Bolí to a nikdy nepřebolí. Odháněl jsem od sebe všechny. Svoje rodiče, sourozence, příbuzné.... Zbyl jsem sám a ničil každého, kdo se sem nastěhoval. Až váš kluk mi vyčaroval úsměv na tváři. Jeho bezstarostnost, smích...
Sedávám každý večer na zahradě, za tím velkým dubem, není tam vidět a poslouchám, jak si se Zaynem povídáte, učíte jej, hrajete si... I vám závidím, ale tak nějak jinak..." Křečovitě se usmál, vzal si fotografii a dal ji na krb.

„Věřím, že tvoje žena bude bojovat stejně jako děti a já za pár měsíců uslyším smích třech dětí a dvou rodičů."

„Když o ni přijdu... Nezvládnu to." „Nepřijdeš o ni." „Jak mám věřit... Byla na hadičkách, nevěděla, že tam jsem, neví, že máme děti... Co když nám chlapeček umře? Jak ji to řeknu, když se vzbudí?

„Nemysli na to, budou v pořádku. Uvidíš."

Usnul jsem v slzách na pohovce, vzbudil mě hlas souseda, který vedle v kuchyni dělal Zaynovi něco k jídlu.

„A jak se jmenuješ?" „Max." „Budeme kamarádi?" „Jasně...! A až vyroste bráška, budeme řádit spolu, i s tátou a holčičkou." „Ty nemáš děti?" „Ne..." „Jak to?" „Jsou tam." „Na půdě?" „Ne, v nebíčku. Umřeli." „A tvoje láska?" „Taky... Je tam s nimi." „Moje maminka je tatínkova láska..." „Neboj... Ona neumře. Je to bojovnice! Stejně jako ta dvě miminka. Za chvilku bude maminka s miminky doma." „Myslíš? Tatínek je uplakaný." Zaynovi se třásl hlas, já si otíral oči.
„Je unavený a vyděšený. Ale já vím, že maminka s miminky bude v pořádku. Maminka by neodešla, když tu má tebe a tatínka." „Proč odešla tvoje láska? Měla tu tebe." „Jeden doktor udělal něco špatně a proto umřela." „A děti?" „Měl jsem tři. Dva kluky a holčičku. Chlapečci umřeli pár hodin po tom, co přišli na svět. Hrají si v nebíčku..." „A holčička?" „Ta umřela starší... Byla moc nemocná." „Já nechci umřít. Maminka taky nechce a nesmí. Ani tatínek, ani miminka. Nedovolím to!" Zaynie se rozplakal, já tlumil pláč do dlaně.

„Jsem na hotelu, zlato. V Londýně, kousek od Trafalgaru..."

Zíral jsem na sms od mámy.
Zaynie po večeři usnul, naprosto vyčerpaný z pláče a prošení, že chce maminku. Uložil jsem jej znovu do pokojíčku a sešel za Maxem. Podával mi talíř s večeří, vrtím hlavou, prosím, jestli Zayna pohlídá a jdu si pro auto.
Snaží se mi cestu do Londýna vymluvit, ale marně. Máma mi to zvedne až po několika zazvoněních. Psala mi krátce po tom, co jsem dorazil do nemocnice a já si toho všiml až teď...

„Kde je Sára?" Otevřela mi dveře pokoje a pozvala mě dál. „V nemocnici." „Zayne...? Neozval ses, co se stalo?"
„Skoro jsme přišel o ni, o děti... Neměli kyslík a ona kvůli tomu skoro vykrvácela. Zaynie ji při tom viděl, běžel pro souseda, ten ji oživoval a volal sanitku. Máme dcerku a synka. Dcerka je Sophie, klučík Adam... On je na tom špatně, jestli přežije, ještě devatenáct hodin, tak snad bude v pořádku. Sára je v umělém spánku, Zaynie je u souseda a já se chci zpít do němoty..." „Miláčku..." Dosedla vedle mě a silně mě objala. Hladila mě ve vlasech, tlumila svůj pláč a šeptala, že musím být silný a musím věřit.
Usnul jsem na pohovce. Spal jsem něco kolem půl hodiny, pak civěl do stropu. Ráno mi zvonil mobil. Displej ukazoval Sářino jméno a do ucha mi proudil hlas Zayna. Plakal a chtěl být u mě.