Královské zajetí

7. Jiný svět

CÍTÍM pod sebou pohyby svalů silného vraníka, na jehož hřbetě už nějakou tu chvíli cváláme co nejdále od loupeživé tlupy, která nás přepadla. Leila, jedoucí o několik metrů před námi, najednou zastaví a seskočí z koně, napodobím jejího příkladu a pomůžu slézt i Isobel, která je ještě naprosto vyděšená, ne že já bych nebyla, ale vůně lesa a vědomí, že nebezpečí jsme unikly, mě uklidnilo.
„Co budeme dělat? Začíná se stmívat," zeptá se Leila s očima upřenýma na pomalu se smrákající se nebe.
„Rozděláme oheň, aby odpudil zvěř," navrhnu zatímco hladím koně po hebké nozdře.
„Nepřiláká to ale další tlupy zločinců?" ozve se Isobel, sundám ji několik zbloudilých pramenů vlasů z tváře a ujistím ji, že pokud oheň nebude velký, nikdo si ho nevšimne. Alespoň doufám. Možná více přesvědčuji sama sebe než ji.
„Jdu pro dřevo, doneste nějaké suché jehličí." Vedení se ujme Leila, poté nebojácně zmizí hlouběji v lese.
O pár minut později už sedíme nad malým praskajícím ohýnkem, hledíme unaveně před sebe zatímco okolí začíná zdobit stříbrné světlo měsíce. Všimnu si drobného kvítku v Leilině dlani, hraje si s ním a potom jej smutně odhodí do plamenů.
„Co to bylo za květ?" zeptám se zvědavě.
„Jasmín, matka mi ho často dávala pod polštář  před spaním, aby odehnal zlé sny," odpoví smutně. Každá bychom teď potřebovaly věnec z jasmínových květů, ale pochybuji, že by zahnal noční můru, kterou teď prožíváme.
„Myslíš, že teď jsme volné? Mohli bychom se vrátit do Dorindoru."
Isobel s nadějí v hlase nervózně žmoulá lem své sukně.
„Netuším, možná už nás nebudou hledat," pokusím se o odpověď.
„Právě naopak," ozve se Leila," teď jsme majetkem Bílého království, budou nás hledat, pokud tedy nebudeme putovat od města k městu, máme na výběr buď jít sloužit, nebo putovat, protože Dorindor bude první místo kam se podívají."
Složitost naší situace na mě dolehne jako železná deka, složím hlavu do dlaní a snažím se v mysli alespoň uchopit jednu z tisíce myšlenek, které mi v ní proudí. Pak je opět ticho, ostražitě naslouchám všem možným zvukům, ty mě pomalu kolébají ke spánku, víčka najednou ztěžknou.

Ocitám se v zahradě, bílý altánek uprostřed přímo volá, abych se šla podívat, jak je krásně porostlý rudými růžemi, jejichž omamná vůně člověku přímo vyráží dech. Pomalu vyjdu několik schůdků a nahlédnu dovnitř, kde k mému překvapení stojí malířský stojan z kvalitního dřeva s nádherně čistým plátnem. Kousek dál na stolku leží paleta a několik druhů stětců i barev. Nadšeně se k plátnu postavím a lehce uchopím první stětec, obratnými pohyby zápěstí začnu kreslit tvář. Chvíli mi potrvá, než si uvědomím, že není cizí. Z bílé plochy na mě hledí upřímné oči mého otce. V tom je všude kolem černo, altánek zaplní hustý dým a dřevo začnou lízat plameny. Nemohu dýchat, plíce se začínají bolestivě stahovat, žadonit o více vzduchu, nohy se ale nedají do pohybu, nerozejdou se pryč z hořícího altánku. Najednou na svém rameni ucítím dlaň, něžný stisk mě donutí otočit se, za mnou stojí Aidan. Jeho modré oči jsou upřeny do těch mých a něco říká. Nerozumím mu.

„Vzbuďte se!"
Prudce se nadechnu a posadím se, rychle popadnu nejbližší kámen, nějaká ochrana je přece lepší než žádná.
„Počkat to jsem já!" zvedne Aidan ruce v gestu, že se vzdává. Hledím na něj, v jeho očích se odráží pomalu uhasínající oheň. Musely jsme všechny usnout, zdál se mi totiž hrozný sen.
„Je čas vyrazit na cestu,  palác je ještě den cesty východním směrem," prohlásí rozhodně.
„Vy jste nás našel?"
„Musel jsem, teď jste majetek Bílého království," odpoví smutně a vstane, chvíli to vypadá, že by nás nejraději nenašel. Řekl přesně to, co Leila, už nejsme svobodné, ale zaprodané ke službě královské rodině.
I Leila se začne pomalu probouzet, dlaněmi si promne oči, hned zpozoruje, že nejsme sami a obratně vyskočí na nohy.
„Kdo jste?" vyhrkne rozrušeně.
„Aidan Fleming, nadporučík. Teď se sbalte, jestli máte co, musíme vyrazit," nehodlá s nikým diskutovat. Leila vzbudí Isobel, společně se vydají k nedaleké říčce, aby se napily, nechají mne s ním samotnou. Narovná se a upraví si svou teď velmi špinavou uniformu, jeho pravý rukáv je ještě stále zbarvený krví ze zranění.
„Co vaše ruka?" zeptám se starostlivě, ačkoli bych ho měla nenávidět za to, že mě chce odvést do královského zajetí. Před tím ale přiměl Blaira, aby nás se sestrou nerozdělil a ještě včera mi zachránil život, tomuto nadporučíkovi jsem tedy více než dlužna.
„Je v pořádku," odpoví s kamennou tváří, je však bledá. Musel ztratit hodně krve.
„Můžu se podívat?"přistoupím o kousek blíž a chystám se uchopit látku rukávu.
Cukne sebou, udělá krok dozadu, potom kývne ke koňům.
„Není čas, musíme vyrazit."
„Rána by se měla aslepoň obvázat," nenechám se odradit, "mohu si půjčit váš nůž?"
Chvíli přemýšlí, pak sáhne za opasek a podá mi krátký nůž, vezmu ho, uříznu kus rukávu, který mi ještě zbyl. Získaný pruh látky mu ovážu kolem ošklivé rány.
„Děkuji," prohodí.
Za chvíli uslyšíme hlasy dívek, Aidan nás nechá nasednout a sám mlčky kráčí vedle koní držíc jejich uzdečky. Možná proto, aby hlídal, že nebudeme chtít utéct.
Tak za brzkého rána já, moje sestra, dcera bylinářky a nadporučík s chladnou tváří konečně kráčíme vstříc jasnému kotouči nad obzorem.
                                                                               ***
Přijde mi to jako věčnost, než konečně spatříme věžičky paláce, sídla hlavy království, které je oproti Dorindoru přímo obrovské. Život tu je také na mnohem vyšší úrovni než jsem si myslela, dokonce i obyčejní měšťané bydlí v krásných domech, z jejichž oken se line nádherná vůně právě připravovaných pokrmů.
„Vítejte v Bílém království," pronese Leila  vznešeným hlasem s ironickým podtónem. Projíždíme městem, lidé se dívají a dívky vítají Aidana širokými úsměvy, on je ale  neopětuje. Konečně jsme u palácové brány, seskočíme z koně. Nadporučík promluví s vojáky strážící tento velkolepý vchod, který se hned na to otevře.
Za ním je naprosto jiný svět.