Královské zajetí

8. Skromná komnata

PALÁC JE PŘÍMO NÁDHERNÝ, obklopený rozlehlými zahradami plných nejrůznějších druhů rostlin. Jen jedna květina tu ale roste tak velkolepě, že je nepřehlédnutelná. Bílé růže, díky kterým má zřejmě tohle království své jméno, jsou starostlivě opečovávány zahradníky do krásných keříků. Přímo toužím si k jedné přičichnout a tak kousek poodejdu od naší malé skupiny.
„Ehm..slečno?" ozve se netrpělivě za mnou.
Podívám se za sebe, Aidan pokyne hlavou k paláci.
„Není času nazbyt," dodá a já zklamaně nechám růži růží.
Následujeme ho k malým dřevěným dveřím, které tu do okázalého přepychu vůbec nezapadají, Aidan na ně několikrát zabuší pěstí, po chvíli vykoukne zrzavá kštice ženy ve starším věku, jejíž kypré boky jsou ovázány kuchyňskou zástěrou.
„Konečně jste tady!" Vesele tleskne a obejme našeho průvodčího, toho to donutí se usmát.
„Paulo určitě už jsi slyšela, co se stalo," osloví ji jako starou známou, ona pořádně zakýve hlavou a s pohledem plným lítosti se podívá na mě, mou sestru i Leilu.
„Jsem Paula, kuchařka, ta nejdůležitější hned po králi," pokusí se o vtip a všem nám potřese rukou, pak se obrátí zpět na Aidana.
„Blair  šílí, několika dívkám se podařilo utéct a jedna u toho zahynula. Král ho považuje za neschopného," uchichtne se škodolibě Paula. Při jméně Blair mi naskočí husí kůže, doufám, že palác je dost velký na to, abych ho nemusela nikdy potkat, při pohledu na mou sestru zjistím, že je na tom stejně.
„Dobře, o to víc je potřeba vzít za práci," řekne Aidan a ukáže na mě.
„Ty pojď se mnou, vás dvou se ujme Paula, uvidíte se u večeře," rozdá pokyny. Potom všichni vejdeme do veliké kuchyně, kde jsou přípravy v plném proudu. Při pohledu na nadívanou husu, která se asi právě nese na královský stůl si uvědomím, že mám opravdu velký hlad. Aidan si možná všimne mého hladového výrazu a nenápadně sáhne do jedné z velkých mís pro zelené jablko. Vděčně ho přijmu, ohlédnu se po Isobel, abych se s ní rozdělila, ale už někam zmizely s Paulou.
„Proč nejsem s nimi?" zeptám se a s chutí kousnu do ovoce.
„Nemůžete být všechny v kuchyni, myslím, že mám pro tebe jiné místo," odpoví mi přes hluk, začne stoupat po schodech nahoru. Rychle ho následuji. Za dalšími dveřmi, které jsou před námi, je už ten pravý šlechtický život. Dlouhé sametové závěsy, pozlacené svícny nebo drahé perské koberce, jsou zde úplnou samozřejmostí stejně jako portréty příslušníků královské rodiny. Král s královnou a jejich dvě děti, dívka a mladík, vypadající asi stejně staří jako já. Princezniny oči smutně shlížejí z olejomalby, zatímco princovi jsou plné odhodlání, je jasné, že je po otci.
„Následujte mě," řekne Aidan a my pokračujeme v dál v cestě, tentokrát po mnohem delším točitém schodišti do jedné z komnat ve vysokých věžích. Klapot našich bot se hlasitě rozeznívá mezi kamennými zdmi. Ty jeho se zastaví před prostými dveřmi, otevře je a odhalí tak skromně zařízenou komnatu s menším oknem. Postel, stůl a malá dřevěná truhla jsou jedinými kusy nábytku. Aidan přistoupí k truhle, otevře víko, potom vytáhne hromádku látek.
„Vaše oblečení, vemte si jej na sebe a přijďte za mnou, počkám venku," řekne stroze a s bouchnutím za sebou zavře.
Na stolku leží mísa s vodou a žínka, šťastně ji popadnu, začnu si tiše umývát alespoň paže a nohy. V duchu zasténám při pomyšlení na horkou koupel s levadulovým olejem.
Náhlá samota způsobí, že mě zaplaví vlna pocitů, jak dobrých, tak špatných, nechybí ani stesk po domově. Jak se asi daří matce? Vrátil se už otec?
Nemysli na to! Napomenu se a sáhnu po jednoduchých lněných šatech béžové barvy. 
Přes boky uvážu zástěru s velkými kapsami, na hlavu připnu bílý čepeček, vlasy si stáhnu do dlouhého copu, který přehodím přes rameno. Najednou se cítím mnohem lépe, s větší jistou vyjdu ze dveří, kde opravdu stojí Aidan.
„Povíte mi už konečně, co budu dělat?" zeptám se už po několikáté a on mi konečně odpoví.
„Budeš sloužit princezně Sophii," řekne to s naprostým klidem, ale ve mně to uvolní lavinu nervozity.  Já a sloužit princezně?
Aidan zaklepe na bohatě zdobené dveře hned vedle těch mých, chvíli je ticho, pak se však ozve svolení ke vstupu a my můžeme vejít dovnitř.
Princeznina komnata je plná malířských stojanů. Moje srdce zaplesá, když vidí něco tak důvěrně známé. Potom uvidím i ji. Sedí u nádherně zdobeného toaletního stolku a češe si své nádherné kadeře vlasů barvy té nejdražší čokolády.
„Princezno Sophie," ukloní se lehce Aidan  i já se pokusím o malé pukrle.
„Toto je Casandra, vaše nová služebná, je vám plně k dispozici," ukáže mým směrem.
Princezna vzhlédne od úpravy svých vlasů a naše pohledy se v zrdcadle setkají, její hnědé oči bedlivě zkoumají celou mou osobu, plné rty se potom rozthánou do nádherně přívětivého úsměvu.
„Děkuji nadporučíku Flemingu, můžete odejít," kývne na něj.
Aidan se tiše vypaří, zůstaneme s princeznou stát naproti sobě.
„Je mi moc líto, že jsi musela být odtržena od rodiny jen kvůli mému otci," promluví pomalu a udělá pár kroků blíž, její oči jsou naplněny lítostí.
„To je v pořádku veličenstvo, bez vaší armády by celé mé město bylo teď srovnáno se zemí," odpovím a upřu pohled na špičky svých střevíců.
V ten moment se k mně natáhne ruka, princezna se usmívá a čeká, zda gesto budu opětovat.
„V soukromí mi prosím říkej jen Sophie," řekne vlídně.
Nervozita je najednou pryč, vděčně stisknu její jemnou dlaň. Pak se opět natáhne pro hřeben a posadí se na stoličku potaženou látkou se zlatým vyšívaním.
„Umíš plést copy?" zeptá se.