Army Bullshit [CZ]

53. část - Všude dobře, doma nejlíp

„Charlesi, vstávej," zaječel někdo hystericky při vstupu do mého pokoje, přičemž otevřel dveře tak prudce, že bych se vůbec nedivila, kdyby vypadly z pantů. Nepříjemně zapraskaly, zavrzaly a nakonec práskly klikou do stěny za sebou.

Jestli si myslel, že mě zrovna tohle donutí vstát, tak byl na hodně velkém omylu. Připomínalo mi to ty „sladké" časy, kdy jsem tady začínala. Přesně na tohle jsem byla tenkrát zvyklá. Takhle jsem vstávala pravidelně každé ráno, takže tentokrát jsem se akorát otočila k tomu nepříjemnému zvuku zády a přehodila si polštář přes hlavu.

Nevím, proč každý můj den musel začít zrovna takhle. Až jednou přeteče ten můj pomyslný pohár trpělivosti, tak konečně aspoň jednou začnu svůj den tím, že kohokoliv, kdo sem přijde a bude se mě pokoušet vytáhnout z postele ještě před devátou, prostě pošlu do hajzlu. Je jedno, jestli to bude Niall, Liam, Zayn nebo třeba můj otec. Jednou prostě ukážu na ty dveře, kterými přijdou, a pošlu je zpátky.

Škoda, že dnešek nebyl tím dnem, kdy se tohle mělo stát. Dneska bych si to ani nedokázala užít, kvůli tomu, jak moc otrávená jsem byla už v tuhle chvíli a jak moc jsem si přála dalších pět minut nerušeného spánku.

„Charlesi, otevři oči a podívej, co se kolem tebe sakra děje!" křikl znovu, tentokrát o něco naléhavěji. Nepoznávala jsem jeho hlas a netušila jsem, kdo to je. Ani to, že znal mou přezdívku, mi moc nepomohlo, protože touhle dobou už každý věděl, kdo jsem.

Mohla jsem na něj použít stejnou metodu vydírání jako na Harryho? Buď dostanu pusu, nebo z té postele prostě nevylezu?

Hádám, že asi ne.

Pomalu jsem rozlepila oči a na okamžik se cítila trochu zmateně. Byla jsem ve svém pokoji, to se dalo považovat za pozitivní zprávu. Že Harry neležel vedle mě, už tak veselé nebylo, ale aspoň jsme se vyhnuli tomu, aby nás někdo přistihl v přítomnosti jeden druhého. Prozatím nám to vycházelo. Co mě ale zarazilo, byla absence jakéhokoli světla.

Otravné sluneční paprsky, které ráno  svítily přímo do mého obličeje, byly většinou to, co mě nakonec dokázalo vytáhnout z postele ven. Dneska ale nic. Ještě stále byla tma, pokud tedy nepočítám nějaké červené světlo blikající na chodbě.

No, tak počkat. Počkat, počkat, počkat... cože?

Párkrát jsem mrkla, abych se ujistila, že vidím správně, načež jsem se prudce posadila. Chtěla jsem se zeptat toho, kdo mě přišel vzbudit, co má ta červená otravná věc znamenat, jenže v mém pokoji už dávno nikdo nestál. Jak jinak.

Chvíli jsem jen němě zírala přes celý svůj pokoj až na červeně osvětlenou chodbu. Hlavou mi problesklo, že červená je konec konců... když se to tak vezme... poměrně hezká barva, takže to možná byl jen nějaký nový prvek místní výzdoby. Nebo na chodbě praskla žárovka, tak se tam jen dala náhradní, která náhodou svítila červeně a teď zrovna sem tam problikla. Jenom proto, že byla červená, jsem z toho přece nemusela dělat žádnou vědu. Klidně jsem si ještě na chvíli mohla zdřímnout. Na šíleném místě jako je tohle, je snad možný úplně všechno.

V momentě, kdy jsem samu sebe vážně skoro přesvědčila o tom, že je mi celá tahle situace vlastně úplně ukradená, něco s vyšším postavením na tomhle světě, se rozhodlo udělit mi lekci.

Červené blikající světlo je v pohodě. Na tom se snad všichni shodneme. Dokud se k němu nepřidá požární siréna.

Nepamatuju si, že bych někdy předtím vyskočila z postele rychleji než v téhle chvíli. Byla jsem poměrně líná, to je fakt. A neměla jsem ráda ranní vstávaní. Ale smysly jsem měla naprosto v pořádku a můj instinkt zachránit si vlastní život ještě taky nebyl úplně na odpis.