Můj život s hokejisty

Schůzka

Ema

Postávám nervózně před domluvenou lavičkou. Rozhlédnu se kolem a zjistím, že žena na protější lavičce mě nepřetržitě sleduje a muž, venčícího psa, chodí v kruzích. Je mi jasné, že jsou to policisté. 

Posadím se na lavičku a vytáhnu mobil. Chovejte se přirozeně, říkal kapitán. Jenom to není tak jednoduchý, ty chytrej !  Instinktivně najdu Peterovo číslo a napíšu mu.

E : Sedím na lavičce a čekám. Má zpoždění. Mám strach.

P : Sledujeme tě na kameře tak se nenaštvi. Přestaň si kousat nehty. Vím, že teď se to nehodí ale sluší ti to. 

E : Haha, ale děkuju. Přemýšlela jsem. Napiš bratrům kde jsem a co dělám. Řekni jim to celé. Zkus jim to podat tak, aby ti nevrazili a neběželi za mnou.

P : Fakt ? Víš, já tě miluju ale nevím jestli chci dvoum naštavaným chlápkům vysvětlovat, že jejich malá sestřička, kterou si opatrují jako oko v hlavě, právě v parku čeká na vraha jejich rodičů. Nemyslím si, že je to nejlepší nápad. 

E : Ale no ták !! Vysvětlila jsem jim, že si pro mě důležitý tak se mají krotit.

P : Toho si sice vážím, ale pořád si nejsem jistý tím, že mě berou. Na tréninku na mě střílí dost tvrdě. A nejradši se trefují do masky ! 

E : Prostě jim to řekneš a basta. Jinak si mě nepřej. I když vypadám mile tak jsem přece jenom s nimi vyrůstala ! 

P : Už se klepu, zlatíčko... Myslím že na 90 kilového brankáře nemáš. Ale sni dál.

E : Beru to jako výzvu. Až tě příště uvidím tak se připrav na odvetu v polštářové bitce !

P : Beru na vědomí.

P : Někdo jde tvým směrem.

Odtrhnu pohled od mobilu a podívám se doleva a pak doprava. ,, Jsem tady," zašeptá mi cizí hlas, na demnou,  až moc blízko u ucha. Něco studeného mi přiloží ke krku. Odvážím se podívat, co to je. Nůž. Periferním viděním sleduju jak se policajti v terénu přibližují.

,,Odvolej je a nic se ti nestane. Nelíbí se mi když se nehraje podle mých podmínek. "

,, Nebo víš co ? Radši to udělám sám," vypáčí mi z rukou můj mobil. V kontaktech najde kapitána a zavolá mu.

,, Dobrý večer přeju. Jen chci abyste stáhl své lidi, ať se tady slečně nic nestane," mluví tak nenuceně. Jako by se nic nedělo a vůbec mi nedrží nůž na krku. Vyslechne si kapitánovu odezvu a zavěsí.

Postupně se stáhne žena na lavičce i muž se psem.

,, Takže, když máme konečně soukromí, co kdybychom si popovídali, " schová si nůž do kapsy kabátu i když je teplý letní večer. Sedne si vedle mě, přehodí si nohu přes nohu a upře na mě svůj pohled.

Konečně si ho můžu pořádně prohlédnout. Má na ježka ostříhané vlasy, vysoké čelo . Podle délky vlasů a postavy soudím, že to byl voják nebo něco podobného.

Kouknu mu do očí. Jsou prázdné. Bez života.

,, Co ode mě chcete ? Už jste mi vzal rodiče ! " Neudržím svůj vztek. ,, Nechápej mě špatně. Nic proti tobě nemám ale jak jsem už říkal při našem první střetnutím, kazíš mi pověst. Nerad nechávám něco rozdělaného," pobaveně se usměje mé snaze vypadat nebojácně.

Vystrčím bradu na důkaz, že se ho nebojím i když se vnitřně třesu strachy. Snažím si utřídit a uklidnit myšlenky. 

,, No, sice jsme si moc nepopovídali ale musím se udělat to proč jsem tu přišel, " zvedne se z lavičky. Rychle se taky postavím pro případ, že by bylo třeba běžet.

Pro křupe si prsty. V tichém parku to zní jako výstřely z pistole. Nervozně polknu a začnu pomalu couvat.

Všimne si toho a nechutně vycení zuby, což má být asi úsměv. ,, Myslíš si, že mi utečeš ? " Z kabátu vytáhne zbraň. 

Vyjeknu a zastavím se. Krutě se zasměje. ,, Tohle na svojí práci miluju ale občas mi je líto, že musím ukončit život tak krásné ženy," přistoupí ke mně na délku paže. ,, Možná bych si tě mohl ještě užít, co myslíš ?" Prstem mi přejede přes rty. 

Jsem zkamenělá hrůzou. Nelíbí se mi jak na mě sahá. Ale zbraň mi nahání větší strach. Zatímco zírám na zbraň tak se jeho všetečné ruce přesunou z obličeje na moje boky. 

Nějaké kroky mě vytrhnou z tranzu. Odstrčím jeho ruce. ,, Pomoc !" Křiknu do noci. Kroky se ozvou znovu a tentokrát jsou rychlejší a stále se přibližují.

Rozeběhnu se za zvukem kroků. ,, Prosím, pomoc !" Křičím. 

,, Emi !"

,, Peter !" Úlevně zakřičím.

,, Mě neutečeš !"  Chňapne  mě po ruce a stáhne mě na zem. Snažím se mu vytrhnout ale je moc silný. Bojuju s ní jak jen můžu. Kousnu ho do ruku když se mi snaží zacpat pusu. ,, Ty malá čubko !" Dá mi ránu do obličeje. Na chvíli se mi zatmí před očima.

Ale musím využít situace a kousnu ho ještě jednou do toho samého místa. Cítím jak mi na rtech a zubech ulpěla jeho krev. Plivnu mu ji do obličeje a rychle se vyškrábu do stoje a utíkám za Peterem.

,, Peter !" Křičím zoufale.

,, Emo !" Uvidím ho na osvětlené cestě. 

Rozběhnu se, nejrychleji co mi síly stačí.

Vběhnu mu do náruče ale odtrhnu se od něj abych se podívala, kde je pronásledovatel. Zatím ho nikde nevidím. Zatím. ,,Musíme zmizet," chytnu ho za ruku a táhnu ho do města. Tam kde bude co nejvíc lidí. 

,, Musíme ke stanici," táhnu ho. ,, Ne. Policie je v parku. Neodešla. Jen se stáhla," zastaví mě.

,, Počkat. Cože ?!" Ohromeně se na něj podívám. ,, On na mě mířil zbraní a div mě tam neznásilnil. A oni to jen tak sledovali," rozčílím se i když sotva popadám dech. 

,, Cože ?! O tom si ještě promluvíme ale teď musíme zmizet odtud."

Podívám se směrem, kterým jsem přiběhla. Nikde nikdo. Otočím se, chytnu ho pořádně za ruku. Když se znovu otočím abych se ujistila, že za námi opravdu nikdo není. A to byla chyba. Měli jsme běžet a neohlížet se.

Pronásledovatel běžel naším směrem ale hned za ním utíkali dva policisté spolu s kapitánem.  Míří na nás zbraní.

,, Běžte !" Křičí kapitán. Ale je pozdě. Vrah vystřelí. Zastaví se a odhodí zbraň. Nechutně se na mě usměje a vzdá se.

Něco mě stáhne k zemi. 

Peter leží na zemi v křeči a svírá si rameno. To rameno, co už měl zraněné. 

,, Proboha," vrhnu se k němu. Lehce mu odstrčím ruku, kterou si svírá ránu. Kulku má hluboce zaraženou v rameni.

,, Pomoc !" Volám už poněkolikáté dnes večer. Po tváři mi tečou slzy. Naštvaně si je setřu dlaní a chytnu Peterovu dlaň do té své. Přiběhne k nám policistka, ta co byla na lavičce v parku, klekne si k nám a okamžitě volá sanitku.

,, Poslouchej mě, zlato. Miluju tě. Bude to dobrý," hladím ho po tváři a utěšuju se těmito slovy taky.

Lehce se na mě usměje. 

Takže doufám, že nejste na mě naštvaní. Ale víte jak to je. Začala škola a do toho ještě kroužky a tak mno :). Co říkáte na příběh ? Myslíte, že se z toho Peter dostane ? 
Chci poděkovat za 2,3 K přečtení !!! To je neuvěřitelnééé. Moc děkuju. Mám Vás ráda.

Xoxo E.