Královské zajetí

12. Zlá předtucha

TA NOVINA mě donutí se pousmát. Nechám střelbu střelbou a vydám se zpátky do zámku. Schovaná za závěsem pozoruji dveře Aidanova pokoje. Čekám totiž, až vyjde ven princ Christian.
"Co tu děláš?"
Poklepe mi na rameno něčí ruka. Trochu vylekaně se podívám do obličeje Lucy, která vlastně ani nevím kdo je. Blonďaté vlasy má tentokrát stažené do dvou copů, z pod dlouhých řas si mě prohlíží pomněnkově modrýma očima.
"Já..." Nemůžu přijít na pádný důvod proč stojím u cizího pokoje.
"Chceš jít za ním?" ukáže hlavou směrem ke dveřím.
Přikývnu, nevím proč, ale tvářím se provinile.
"Je tam princ, jsou to velmi dobří přátelé," vysvětlí mi důvod královské návštěvy. Vzpomenu si jak Aidan vyhrožoval Blairovi, že se o jeho postupech zmíní princi. Mezi námi se rozhostí ticho, ani jedna z nás není upovídaný typ a tak každá upře své oči na něco jiného. Mé zabloudí velkým oknem opět do zahrad jejichž krása mě nikdy nepřestane udivovat. Všimnu si Lucase, zrovna prochází kolem, nervózně se rozhlédne a potom něco odhodí do keře blízko jabloně.  Nestihnu se nad tím ani nějak pozastavit, dveře do Aidanova pokoje jsou najednou dokořán, Christian vychází s úsměvem ven. Lucy na mě mávne abych šla s ní. Najednou znervózním přijde mi, že dívčin obličej není rozzářený jen tak pro nic za nic.
"Promiň, musím jít," zamumlám potichu a zbaběle odejdu. Nedivila bych se, kdybych se takovým chováním brzy dostala z úrovně služebné na úroveň dvorního šaška.
Rozhodnu se zkontrolovat jestli Sophie něco nepotřebuje, ale ještě než k ní dojdu zastaví mě malý chlapec. Nesměle si z hlavy strhne umouněný čepec, jeho rozčepýřené vlasy jistě několik dní neviděly hřeben.
"Casandra?" zeptá se. Jen přikývnu a přistoupím k němu blíže. Připomíná mi Felixe, kovářova chlapce, který vždy, když jsem věšela prostěradla, si hrával mezi nimi na schovávanou. Nikdy jsem neodolala jeho pozváním, abych hrála taky. Zajímalo by mě, jak se asi malý uličník má.
"Tvá sestra tě chce vidět," řekne a bez dalšího slova odběhne pryč. Přepadne mě zlá předtucha, okamžitě se za ní vydám. Jenže obejít celý zámek až k hlavnímu nádvoří a přes něj do kuchyně mi příliš zdlouhavé. Nápad zkrátit si to přes zahradu, mi přijde víc než lákavý. Slunce je krátce po poledni vysoko na obloze a z okolí se ozývá veselé štěbetání služebnicta. Zdá, že překvapní z příjezdu krále opadlo, nálada je čím dál lepší.
Rozhlédnu se, jestli okolo některý ze zahradníků a z vydlážděného chodníku seběhnu na pečlivě upravený trávník. Už stačí proběhnout kolem jabloně, rychle vezmu jedno padané jablko a i přes otlučení se do něj zakousnu. Sladkokyselá chuť se mi rozlije po jazyku, příjemně polaská moje chuťové pohárky. Jestlipak si věčně zasněná sestra všimla tohoto stromu? Rozhodnu se vzít ještě jedno pro ni, myslím, že to spadené u keře vedle kmene není na zemi dlouho. Zohnu se pro něj, ve stínu spatřím záblesk něčeho bílého. Několikrát zamrkám, do ruky vezmu čepec, jaký nosí zámecké služebné. Vypadá to, že jej tu někdo zapomněl, když stejně jako já pobíhal kolem stromu. Avšak něco mi tu nesedí, není to ten keř, do kterého Lucas předtím něco hodil? Obejdu ho, nakousnuté jablko mi leknutím vyskočí z ruky a odkutálí se pryč. Zastaví se až o ruku dívky, jejíž obličej je ztuhlý, její oči hledí upřeně k nebi, jakoby se modlila. Bílá halena je násáklá rudým inkoustem krve.
***
Dlouhá suknice se mi plete pod nohy zatímco běžím k princově komnatě. Stráže stojící před ní si mě změří pohledem, ale po chvíli mého naléhání jeden zaťuká a sdělí mu, že za ním přišla služebná. Christian mi pokyne, abych vešla a nechá za mnou zavřít dveře.
Mé tváře mokré od slz přilákají jeho pozornost, odloží brk, právě rozepsanou listinu a vstane od mohutného stolu.
"Co se děje?"
Nemohu popadnou dech, má mysl je zastřená vzpomínkou na ono děvče bezvládně ležící ve stínu velkého keře. Ruce se mi klepou tak, že si ani spadlý pramen vlasů nemohu oddělat z tváře a tak ho tam raději nechám.
"Něco jsem našla," řeknu prostě.
"Něco?"
"Spíše někoho veličenstvo."
Spolu s princem vyjdu před komnatu, tam mě ale nechá stát samotnou a odejde zjistit pravdivost mých slov. Rozrušeně něco pošeptá strážícím, ti přikývnou, jeden z nich pak zmizí někam do útrob zámku.
***
"To je příšerné!" vykřikne Sophie již po několikáté, velkým nádechem mi povolí šněrování korzetu a tak musím začít odznovu.
"Už o tom beztak ví celé království," lamentuje.
"Nikomu jsem nic neřekla," ujistím princeznu, že dodržuji příkaz jejího bratra.
"Minule se to také rozneslo," řekne. Zastavím ruku s hřebenem v půli cesty a podívám na její odraz v zrcadle.
"Minule?" Děsí mě jen představa, že se tohle již někdy stalo. Sophie uhne pohledem, její tvář ztvrdne. Vezme mi hřeben z ruky a pošle mě pryč, nechám ji být a s hlavou plnou myšlenek odejdu. Chci se zavřít ve své komůrce, schovat se před okolním světem a doufat, že se mi z mysli podaří vyhnat obraz té nešťastné dívky. Jenže zvuk trubek mi to nedovolí, všichni okolo nechávají své práce a vychází před zámek, aby si poslechli oznámení, které pro nás má král. Stojí na balkoně s hrdým výrazem ve tváři, od žezla v jeho pravici se odráží paprsky slunce, vedle něj stojí princ Christian i královna Valerie .
"Války skončily, území jsou dobyta zpět," pronese král do ticha.
"Je čas se radovat!" Jakmile to řekne služebnictvo propukne v jásot.
Jak se mohou radovat když v království umírají dívky? Král jakoby o ničem nevěděl a sdělí nám, že přesně za dva dny, jakožto královská rodina, uspořádají ples, na který se sjede ta nejváženější šlechta z okolí, a hned po něm nastanou slavnosti míru.
Vzduch je protkaný očekáváním, zatímco na nedaleko stojící Paule vidím, že přemýšlí nad tím, kolik bude potřeba kuřat, princova tvář je zahalena závojem něčeho, co nedokážu popsat. Radost to určitě není.

Ahojte! Líbilo se? Budu moc ráda za vaši zpětnou vazbu v podobě votes, nebo komentáře:) Děkuji všem, co tento příběh čtete a přeji všem přežitelný start do nového týdne.
-A