I want you

~187~

Zayn

„Pusť, no tak. Mám v troubě štrůdl." Sára plakala smíchy, líbala mě, prosila... „Tak bude spálenej, no." „Ty ho možná sníš, ale děti ne. No tak, lásko!" „Tak běž, když ti je milejší štrůdl, než já." „Nezlob a jdi dožehlit oblečení." Utekla na poslední chvíli a já se potupně vrátil  k prknu. Nebylo to, jako kdyby to vyžehlila ona, ale nebylo to ani nejhorší. Mix ingrediencí se z látek vypral a já se pak pustil do úklidu.
Když jsem klečel na zemi a drhnul zasviněné topení, kolem krku se mi omotaly malé ručičky. „Co ty syčáku? To se dělá?" „Nene." Adam se kolem mě protáhl a přitulil se. „Mám tě lád." „Já tebe taky, miluju tě. A nezlobím se, ani maminka. Jen se to nesmí." Zakýve a běží pro Sofču. Oba se mnou otírají topení, žvatlají, culí se...

„Tati?" „Hm?" „Proč nemůžu říkat sprostý slova?" Seděl jsem nad papíry, v duchu se vztekal, domem voněla pečená jablka a slyšel jsem Sáru, jak si povídá se Sofinkou. Áďa seděl na terase a hrál si s psisky.
„Jak jako sprostý?" „Třeba průser...?" „To jsi slyšel kde?" „Od tebe. Řekl jsi to, když vytekla myčka." Zacukaly mi koutky. Přestal jsem se věnovat práci a poklepal si na nohu.

„Doufám, že nemáš poznámku?" „Néé, ve školce jsem to neřekl." „A kde? U Jamieho?" „Před mamkou." Přizná se, zafuní a bouchne se do stehýnek. „Řekla mi chlapečku!" „No nazdar! Chlape, tak to je fakt ale průser." „Taťko!" Tentokrát praští mě, do hrudi. Odkoukal od maminky snad vše, co mohl.
„Mám si s maminkou promluvit? Že je to moje chyba?" „Budu žalobníček. A není. Ty seš velkej. Můžeš to říkat, já musím mluvit hezky." Teatrální povzdechnutí, rezignované strčení lízátka do pusy, s následným zahuhláním dotazu; „Chceš?"
„Zaynie, pojď sem." Sára mi houkla do zad, já na malého pobaveně mrknul a zvedal se. „Ty ne, lásko. Malý Zaynie." Oba jsme na sucho polkli a nejistě na ni pohlédli. „S tatínkem, si o jeho slovníku promluvím večer. Pojď, chlapečku." „Sáry, můžu za to-" Blýskla po mně pohledem a já zmlkl. Zaynie mi věnoval pohled typu; jinde řveš ty, ale doma velí maminka.

Za pár minut, jsem viděl černé vlásky, jak se plíží do haly a ke schodům. Nestačil jsem ani písknout, zjevila se Sára. Poťouchle se usmívala a ladnou chůzí se blížila ke mně.

„Mám se bát?" „Měl bys." „Vážně?" Přejel jsem pohledem okolí. Sofi s Áďou nikde a Zaynie se zjevně zavřel u sebe.
„Zaynie trucuje?" „Šel si hrát." „Lásko-" „Jsi grázl. Miluju to! Miluju, když jsi v posteli slovně hrubý. Když vrčíš nadávky a spokojeně přitom sykáš... Lásko, nemluv před malým sprostě." „Průser není sprostý slovo." „A čurák? Kokot? Zmrd? Zkurvysyn? Děvka? Kurva? Coura? Můžu pokračovat." „Co? To máš od Zayna? Ale já před ním tak nemluvím. Vyjmenovaný slova, většinou používám, když něco dělám v garáži, na zahradě, v práci nebo v a-" „Autě, lásko. A většinou máš s sebou i Zayna. Má pamatováka." „Kurva!" „Zayne!" Vybuchla smíchy a shodila mě na pohovku. Spokojeně jsem zamručel, když mi sedla na klín a můj plán, oblbnout ji polibky a mazlením, ztroskotal hned na začátku.

Na ústech jsem měl její dlaně a očima mě propichovala.
  „Zapomeň! Nebudu akceptovat, že náš skoro školáček, mluví hůř, než chlapi na stavbě." „Přestaň se vztekat. Promluvím si s ním. Nebude tak mluvit. Povolím mu slova jako je blb, debil... Ale jen doma. Pokud si bude chtít zanadávat." „Zayne!" „Přestaň!" Cukla s sebou a vyděšeně na mě pohlédla. „Sklapni lásko a dej mi pusu. Chci se ti polibky omluvit a mám šílenou chuť, na tyhle dokonalý ústa." Přejel jsem ji palcem přes ret a vzal ji za bradu.
„Mluvím sprostě, nehlídám se, byť se snažím, ale ne vždy to vyjde. Zaynovi řeknu, že tak mluvit nesmí, ale ty se nesmíš zlobit." „Co když se zlobit budu?" „Nebudeš. Udobřím si tě." Mačkal jsem ji prdelku v dlaních a odvlekl ji do kuchyně. Líbala mě a tiše mi do úst šeptala, že ona není teď ta, co je hladová.