Číslo Jedna

#3 Tsukishima Kei

"Tsukshimo! Dávej už sakra pozor! Hraješ sice po dvou týdnech, ale snad jsi to ještě všechno nezapomněl!" trenér Ukkai stál na okraji hřiště se založenýma rukama.

Cože? Zamrkal jsem a zatřepal hlavou. Stál jsem před sítí, připravený na blok, ale podle toho, co jsem slyšel, se mi nějak nepodařilo vyskočit. Když jsem se konečně rozkoukal, Tanaka z druhého ročníku mi stál tak blízko u obličeje, že se mě málem dotýkal nosem. Okamžitě jsem tak o dva metry ustoupil.

"Jseš úplně mimo!" ještě nikdy jsem ho neviděl tak naštvaného. 

"A jak se mám asi soustředit, když mi málem praskají bubínky?" procedil jsem mezi zuby svým obvyklým stylem na svou obranu a potáhl si brýle blíže k nosu. 

Proč bych to zrovna mu měl vysvětlovat? Proč bych to vůbec někomu měl vysvětlovat?

"Tsukishimo!!!" vypadalo to, že na mě vletí. Bylo by mi to jedno. Jsem přece vyšší.

"Nech ho Ryu!" Nishinoyovi se ho naštěstí podařilo odtáhnout do pro mě bezpečné vzdálenosti. 

"Dej se do kupy Tsukishimo!" slyšel jsem odněkud zezadu Hinatův hlas. To mě nakoplo. Tenhle zrzavý skrček mi nebude říkat, co mám dělat! Zvládnu to. Teď, když jsem to konečně pochopil. 

"Fajn!" zařval jsem, když jsem se zase postavil čelem k síti, s rukama nad hlavou. Slyšel jsem, jak všichni ztichli a pak jenom klapot jejich podrážek o parkety. Byli nachystaní. Nemusel jsem se ani otáčet. Prostě jsem to věděl. Hra tři na tři začala. 

Přišlo mi, jako kdybych se vzbudil. Ušklíbl jsem se. Byl jsem zase zpátky ve hře. Ne, byl jsem tou hrou! No tak rychle! Zoufale jsem potřeboval něco zablokovat. Ne, že bych si tím chtěl něco dokazovat, ale to, že jsem to dokázal. Vidět, jak míč končí na soupeřově zemi. Ty překvapené, místy až zoufalé pohledy mi přinášely obrovský pocit uspokojení. A to, že to bylo ve prospěch mého týmu a v můj vlastní, to bylo nepopsatelné. Až do toho zápasu se Shiratorizawou před dvěma týdny jsem nechápal, proč volejbal vůbec hraju. Co mi to dává. Ale pak se to stalo. Procitl jsem. Pochopil jsem. Až teď jsem ho pochopil.

"Asahi!" vykřikl Nishinoya na opačné straně sítě. Jeho libero nahrávky se lepšily. Azumane bude skákat. Jdu na to. Zablokuju to. Pevný, přímý, rychlý, dobrý čas. Hlavně se soustřeď...

Poznáš to, když to přijde. Nevyhýbej se tomu a skoč do toho po hlavě. Pak už toho nikdy nebudeš mít dost. Budeš už jen chtít víc a víc. Víc vyhrávat. Nebudeš se moct nabažit toho jak se budeš nakonec smát jen ty. Možná to zní, jako naprostá blbost...

Ticho. Jenom zvuk míče, poskakujícího po parketách. Nikdo se nepohnul. Nikdo nic neřekl, ale cítil jsem na sobě jejich pohledy. Všech do jednoho. 

Nedokázal jsem vyskočit. Nešlo to. Už zase jsem ho viděl. Viděl jsem padat hvězdu. Toho, na něhož jsem si vzpomněl při každém bloku na který jsem vyskočil. Respektive na jeho slova. Kdyby ten namyšlenec jenom věděl, jak moc znamenají. Dá se vůbec nad takovými věcmi uvažovat v takovou dobu? Ta myšlenka tam byla tak nějak automaticky.

Ale proč jsem sakra nevyskočil?! Přišlo mi, že jsem byl soustředěný. Hleděl jsem skrz síť na Asahiho, který se tvářil stejně zmateně jako já. 

Do háje Tetsurou! Kdybych před třemi dny do toho Tokia nejel. Kdybych to neviděl. Kdyby se to nestalo, vyskočil bych. 

Celého jsem ho viděl před sebou, jako živého, jak se směje skrz síť. Komu se směješ? Běž strašit v hlavě někomu jinýmu! Vypadni! Vypadni mi z hlavy! Spíše než na samotného Kurooa jsem křičel na tu vzpomínku.

To, co se stalo, by se mohlo lehce stát každému. Každému. Mně, Kageyamovi, Daichimu, komukoliv. A nikdy na to nikdo není připravenej. A nikdy nebude. Kdyby jen...

"Sakra Tsukishimo! Co to s tebou dneska je?!" 

Trenér Ukkai stál přímo za mnou s rukama založenýma na prsou a jeho nezvykle žluté vlasy měl stažené svou typickou gumičkou. Na sobě měl svou obvyklou modrou teplákovku, kterou nosí snad každej den, takže by mě zajímalo, jestli ji vůbec někdy pere. Přesto teď působil dojmem, že je schopen všeho. Dokázal by mě vyškrtnout ze základu? Brr. Nad tím radši nebudu uvažovat. Ale ať se tvářil rozzlobeně jak chtěl, neodpověděl jsem mu a jenom sklopil pohled. Ne, že bych to nevěděl. Nechtělo se mi mluvit. 

"Za čtrnáct dní bude další tréninkové týdenní soustředění, takže by ses měl co nejdřív vzpamatovat." Zbystřil jsem. Cože? Slyšel jsem dobře?

"K-kemp?" uklouzlo mi a otočil jsem se k němu. 

Trenér se jenom usmíval. Podíval jsem se na ostatní. Daichi, Suga a Asahi stáli s otevřenou pusou. Kageyamův výraz byl neutrální, ale nervózně si poklepával nohou. Nishinoyovi a Tanakovi se rozšířily oči a Hinata vypadal, že má na krajíčku. Nikdo o tom nevěděl. To si to snad chystal jako překvápko?

"K-k-kemp?" vykoktal ze sebe Hinata stojící někde za mnou s kapkou nadšení v hlase. Všichni ostatní mlčeli. 

"To vám to tu mám opakovat stokrát?!" rozčílil se znovu Ukkai. Měl by si někde něco najít na stres. 

"Takže naposledy. Poslouchejte všichni, protože jestli se mě potom ještě někdo zeptá, přísahám, že ho buď vyškrtnu ze základu, nebo si dá sto podání." Jak nejspíš čekal, nikdo ani necekl. 

"Za čtrnáct dní jedem znovu do Tokia."