I want you II

~237~

Zayn

„Budu blinkat." S povzdechem jsem se posadil Zayniemu prvního září do postele a rozcuchal mu už tak vrabčí hnízdo na hlavě.

„Bude to dobrý, neboj se." „Co když budu hloupej?" „Ty a hloupej? Zayne, no tak! Jsi šikulka!" „No ale když mi něco nepůjde? Třeba počítat?" „Tak máš mě, od mala ti přece všechno technický vysvětluju. A na to jiný, budeš mít maminku. Na angličtinu, a tak... Budeme ti pomáhat, nebudeš v tom sám. A když to nepůjde ani nám, tak ti najdeme někoho, kdo tě to doučí. Ale první třída není tak těžká, uvidíš." „A co když nebudu mít kamarády?" „Jamie přece s tebou ve třídě nebude. Tak se neboj! Jsi šikovnej, hodnej, kamarádskej... Získáš si všechny kluky a holky se o tebe budou prát." Zachichotá se a vleze mi na klín.

„A kde je maminka?" „Zvrací." „Kvůli Sárince?" „No... To tak bývá. Ale neboj, za chvilku ji to přejde a přece ti slíbila na snídani palačinky." „Já asi ani nechci." „Ale kušuj." „A Sofi s Áďou s námi nepůjdou?" „Ne, spinkají. Přijde babička a bude je hlídat. Ty budeš chvilku ve škole, pak pojedeme nakoupit, uvidíme jestli ty ještě nebudeš něco potřebovat a zajdeme třeba do hračkářství, hm? Něco za odměnu za statečnost?" „Jupí!" „Nekřič! Ať je nevzbudíš." „Promiň." Obejme mě a dá mi pusu.

„A už budeš řídit ty?" „Nemůžu, maminka to zakázala. Bude řídit ona, i když to se mi nelíbí, ale co nadělám." „No nic... Už aby byla Sárinka s náma... A tati?!" „No?" „Až budeme psát Jéžiškovi, kdo napíše za Sárinku?" „Já, něco spolu vymyslíme, co by mohla chtít, jo?" „No určitě dupačky, plínky..." Kření se a běží za Sárou.

Po snídani, při které jsem do sebe kopl zbytek prášků, jsem pomáhal Sáře nachystat Zayna, v autě zíval a před školou se začal třepat.
Vyděšeně sledoval už starší děti, jak si to šinou do školy a pošilhával po stejně vynervovaných dětech.
S pár se pozdravil, ale od nás se nevzdálil ani o metr.

„Kam si mám sednout?" Rozhlíží se po třídě, která se pomalu plní. „Kam chceš, dozadu?" „Nevím..." Než se rozhoupe, zbyde mu místo v první lavici před učitelkou. „Tak pojď, budeš muset tam." „No..."
Sedí jako pěna, ani se nehne. Kluka, co si k němu přisedl pozdravil na půl pusy a neměl daleko k pláči.
Stál jsem se Sárou, stejně jako zbytek rodičů po obvodu třídy a povzbudivě jsme na něj mrkali.

„Je mi ho strašně líto!" „Začneš slzet a on se rozpláče úplně. Lásko, mně taky! Chápu jak mu je, taky jsem byl tak vynervovaný." „Já prodělala hysterický záchvat... Řvala jsem jako blbá." Zamumle na půl pusy a pohladí se po bříšku. Zaynie to zachytí a široce se usměje.
Klučina vedle něj se naklání, o něčem si špitají...
„Maminko?" „Ano?" „Že budeme mít holčičku." „No, asi jo. Uvidíme." „Teddy říkal, že jeho maminka, tamta, taky čeká miminko." Jen jsme se usmáli, Zaynie pookřál a zas si o něčem s Teddym špital...

Se sladkostmi, nějakými pastelkami a ještě čímsi, jsme školu opouštěli. Zaynie běžel před námi, batoh se mu na zádech třepal a on u auta poskakoval.

„Tak ještě koupíme toto a toto..." Rozumuje nad seznamem. V hračkářství si vybere nové auto a se spokojeným výrazem doma vykládá, jak bylo...

„Zaynie!" „Tati?" Houkne malý z patra. „Pojď dolů." „Jó..." Přišel i s dvojčátky. Jeho svědomitost, aby je nenechal nahoře samotné mě nepřestala udivovat.
„Už je jídlo?" „Ještě ne." „A co bude?" „Maminka dělá sladkou kaši." „Mňám!!!!" Řev, úprk do kuchyně. Srazili se se Sárou ve dveřích, pobaveně je vedla zpátky.
„Z který ruky chceš?" „Co?" „No, něco pro tebe máme. Když už jsi velkej kluk." „Z pravý!" Pobaveně jsem přechytl krabičku s mobilem z levé do pravé a natáhl ruku k němu.
Zírá, překvapeně otvírá pusu a pak zaječí, že má mobil. Do doby, než je večeře děkuje, sedí mi na klíně a učí se na mobilu, respektive, jen se učí na tom svém. Ty naše má zvládnuté.

Čekali jsme, že nadšené vstávání do škol jej omrzí do týdne, ale překvapil. Dokonce si i před Vánoci stěžoval, že bude divné být bez školy tak dlouho. S ředitelskými volny, měl tři týdny prázdnin ale první, prázdninový den, jsme ho z postele vytáhl až na oběd.
Válel se, cpal se sladkým a koukal s dvojčaty na pohádky.

Mně se záda zlepšila, šéf byl sice na mrtvici a i když se snažil mě přemluvit, že snad v práci můžu být, zažil Sáru, jak umí být vzteklá. Nesměl jsem řídit, vezla mě do práce s neschopenkou a zprávami ze špitálu a když před ní začal... Její jinak líbezný hlásek si zajistil pozornost všech. Nechal jsem ji, ať se vyřve. Hormony měla rozhašený a furt mi bylo milejší, když řvala po jiných, než po mně, že kdy se konečně naučím otáčet ponožky a proč musím házet džíny a tepláky stejně jako ponožky otečené do pračky. Nemluvě o tom, že se málem přizabila kdy zakopla o hračky dětí. Seřvala je na tři doby, pak i mě, když jsem je bránil, že jsem s nimi rozházel hračky já.
Našel jsem ji pak v pláči na zahradě, kde se mi omlouvala... Těhule moje.

V pracovně se mi kupily dárky, já šílel. Netušil jsem, co pro Sáru. Tvrdošíjně opakovala, že něco vybereme spolu do domácnosti.
Jako i minulé Vánoce, jsem navštívil klenotnictví, ve chvílích kdy jsem byl v koupelně sám, jsem si do mobilu fotit kosmetiku a dokoupil to, čeho měla málo. S doufáním, že ji to bude, jsem zašel do prodejny spodního prádla a vybral si podle svého vkusu podprsenky s kalhotkama a nezapomněl k jedněm přikoupit podvazky.
A pak, za její asistence platil věci, co chtěla do kuchyně nebo do domu.

Třetí narozeniny dvojčátek probíhaly v rodinném kruhu, Zayn zapomněl na válku se Zachem a po mém oznámení, že dorazí i Kate, se mohl zbláznit. Řádili na zahradě, Adámek poplakával štěstím a tisknul k sobě štěně rotvajlera.
Dům, který jsem kdysi Niallovi nabízel už byl obsazený, ale o tři domy od nás, byl dům k prodeji. Tudíž, Horanovi by mohli slavit Vánoce už tady.
Nemýlil jsem se. Patnáctého dorazili Horanovi znovu. První dvě noci spali u nás, pomáhal jsem Niallovi doma, domů se vracel s omluvným výrazem a Sáru konejšil, že jsem opravdu nic netahal a se stejně nevinným výrazem ji pak večer prosil, jestli mi záda nenamaže...

Během toho všeho, jsem dělal věci do práce, Sára i s bříškem kmitala po kuchyni a já si nemohl víc vychutnat vánoční atmosféru, než že děti zdobili okna na terase barvou, pomáhali Sáře péct a všude voněla vanilka. V krbu praskal oheň, začínalo sněžit... Pomaličku se blížilo datum porodu... Bylo stanoveno na poslední den roku a já doufal, že tentokrát se nic nepokazí.

Do Štedrého dne zbývaly tři dny. Děti byly nadšené, zvědavé... Neustále nám po domě pobíhala Kate, sekundovala ji Nicole a upřímně jsem čekal, kdy nám sem strčí i malého Nialla. Lucy si našla práci jako překladatelka, potřebovala na to klid a Nialla jsem doporučil k nám do firmy.

„Tati!!!!" „Co ječíš?" Střelil jsem pohledem do zrcadla a vypnul strojek. Zkracoval jsem si vousy a nechápavě se díval na Zayna s Kate.

„Maminka!!! Poběž!"

****************************************
Děkuju :o) ♥♥♥