I want you II

~242~

Sára

„Jsem doma!" „Ahoj! Nekřič, Sárinka spí." „Aha." „Ty jsi sám?" „Děda spěchal... Říkal, že se staví pak až bude taťka doma. Co je na oběd? Mám hlad! A můžu pak na zahradu? To je fůra sněhu, že mami?" Objímal mě Zaynie na začátku ledna, jak jej Max přivezl ze školy.
„Můžeš, máš úkoly?" „Jo, do matiky. Angličtinu jsem udělal ve šatně, když jsem čekal na dědu... Zkontroluješ to?" „Najíš se a nachystáš mi to."
„Matiku udělám s taťkou, jo? Nerozumím tomu." Přiběhl Zaynie do kuchyně už převlečený. Vítal se s dvojčátky a hladově se pouštěl do obědu. „A já ti to nevysvětlím?" „Asi jo... Ale táta mi vysvětluje matiku." Zaculí se a už mlčí.
Jen cinká příbor o talíř...

„Nezlobíš se?" „Ne? Proč?" Děti dojídali, já se pustila do skládání oblečení. „No, ták..." „Nezlobím, aspoň nad tím nemusím přemýšlet." Uculí se a znovu mě obejme.
„Můžem na zahradu?" „Ale přineste si oblečení sem, obléknu vás. Ať nemáte sníh všude." Kýve, vrací se s kombinézami, sněhulemi... Adámek běží s čepkama, rukavicemi a Sofinka přináší šály. Oblékání jak na Sibiř, a bylo by zapotřebí, aby Zayn odházel sníh alespoň z terasy, nebo ty dveře za chvíli neotevřu...

„Ahoj, lásko." „Ahoj." Zayn si přebral právě probuzenou Sárinku. Slyšela jsem auto a šly jsme mu otevřít. Cenila na něj bezzubé dásničky a očka ji plála.

„Ahoj kočičko! Nezlobila jsi maminku?" Zayn ji pusinkoval, přitahoval mě k sobě a hladově mě líbal.

„Chybělas mi, i děti... Každý ráno přemýšlím, že si zlomím nohu." Významně pozvedne obočí a zahýbe s ním. Dusím smích, jdu mu nachystat oběd a s nevinným výrazem jej žádám, aby odklidil po jídle sníh...

Utíkalo to jako voda. Zayniemu se blížilo vysvědčení, neustále ležel v knížkách, opakujíc že nechce dvojku z přírodovědy a nakonec to vážně stáhl na jedničku. Byl jako páv, nosánek nahoru a vysvědčení posílal mejlem Yaserovi, na pochlubení se.
Od nás dostal jako odměnu nové kolo, od Trish peníze a Max mu se Zaynovou pomocí, postavil kolem kmene stromu domeček, který byl detailně propracovaný a velikou oblibu si získal i u Kate.
Zayn s Niallem několikrát nahlas rozumovali, co tam ti dva asi tak dělají a proč byli tak rudí, když je tam Zayn překvapil...
Dvojčátkům se blížil nástup do školky a maličká nám dělala jen radost. Byla úžasná a byla miláčkem celé rodiny.

Brzy jsem si všimla, jak není Sofinka jediná, co má tatínka vycvičeného na písknutí. Udělal by pro ní první - poslední. Jakmile mi začalo ubývat mléko a naučila jsem ji na sunar – to jsem oplakala, Zayn mě konejšil v náručí a šeptal, že o nic nejde, že se to stává a maličká dostávala přece celý půl rok to nejlepší, co mohla kdy mít – mohla jsem klidně celou noc spát. I když šel do práce, vstával k ní, odnášel ji dolů a spokojenou – i přebalenou – ji vracel do postýlky...

„Tak co? Jedete s námi?" „Jo!" „Mami, necháme ti tady jen Sárinku." „Dobře, hlavně mi tam taky nakupte. Tady máte seznam."
Trisha se usmívala, doslova se tetelila... Těšila se, jak si Sárinky užije a ona usnula. Byla unavená z blbnutí s tatínkem...
Zaynie v autě nezavřel pusu. Neustále rozumoval, jak je super, že už má „prázky" protože už ho ta škola přestávala bavit. Na Zaynovi bylo vidět, jak mu cukají koutky, já si div neukousla jazyk. Nemohla jsem ho ani poučovat, smála bych se.
Opíral se loktem o okno, znuděně z něj civěl a žvýkal žvýkačku... Jestli takhle vypadá v sedmi, nedovedla jsem si představit, co udělá v patnácti. To už do školy jako chodit nebude vůbec? Smích, co mi unikl, jsem maskovala kašlem.

„Pro kokinka!" „Až nakonec... Prvně začneme tím, pro co jsme hlavně přijeli." „A to je?" „No, je toho hodně." Měli jsme snad vyjezené už všechno... Jednou za měsíc se dělal obří nákup a holt už vše došlo. Zayn automaticky šel pro vozík, který byl jednou tak velký a jen se šklebil, že předminule nám to z toho menšího přetékalo...

Mléka, sirupy, nějaké minerálky, plechovky piva, maso, těstoviny, hromada zeleniny a ovoce, mléčné výrobky... Koš začal přetékat a Zayn hučel, že budeme muset brát zjevně dva, nebo jezdit na nákupy častěji.

„Kluci, zajdeme vybrat brambůrky, jo?" „Jo!" „Kokinkááá!!!!" „Vybereme se Sofinkou, pak za námi přijdete." Rozdělili jsme se, bylo mi jasné, že kluci to vezmou ještě přes nějaké další uličky a koš opravdu přeteče. Ostatně, já toho měla v rukou už dost.

„Sáro!" Neotočila jsem se. Moje jméno skloňoval jen Zayn z okolí a jeho hlas to nebyl. Vybírala jsem Adámkovi jeho oblíbená kokinka, když mě kdosi plácl po zadku. „Jseš to ty!" Tak to nebyl anglický přízvuk, co jsem myslela, že slyším. Zírala jsem do tváře Filipa.

„Wow... Vypadáš luxusně. Co tu děláš? Zdrhla jsi z LA?" „Jdi do prdele." Vydechla jsem, naprosto konsternovaně a ustoupila. Prudce mě chytil za ruku a přitáhl ks obě. Obsah rukou skončil na zemi a on se mě pokusil políbit.
„Odešla jsi od rodiny i toho kokota?" Nestačil se mých rtů dotknout. Někdo ho odstrčil, sice ne silou, ale o to větší razanci měl dětský hlásek.

„Nesahej na mou maminku!!!! Tatíííííííííííííííííííííí!!!" 

**************************************************
Děkuju za komentáře :o) ♥♥♥