Zlodějka mysli

Kapitola padesátá osmá

Terebell sedí jako opařená. Všichni mlčíme. Chtěla bych si nějak rýpnout, ale teď nějak cítím, že bych z toho v pořádku nevyvázla. Tak raději držím jazyk za zuby. Já jsem Peréze dohnala k tomu, aby nás přestal trénovat. Bojí se mě. Ustoupil před problémem. Je mi jedno, že ten problém jsem já. On se vzdal. Vyhrála jsem. Mé tělo zaplaví pocit štěstí. 

,,Asi prohlašuji schůzi za uzavřenou" vzpamatuje se čarodějnice. ,,Teď už je úplně jedno, co se tam stalo. Můžete odejít" všichni vstaneme. ,,Ty ne, čtyřicítko" překvapeně se otočím. Vždyť teď řekla, že je to úplně jedno. Arctur se taky otočí a zůstává se mnou. ,,Tobě jsem neřekla, že máš zůstat" osočí se na mého dozorce. 

,,Jsem její dozorce. Chci to taky slyšet" nedá se jen tak Arctur. 

,,Ne, odejdi" nekompromisně se proti němu postaví. 

,,Ale..."

,,Okamžitě!" vyštěkne. Arctur mi stiskne rameno a pomalu odchází. Zděšení ve mně vzrůstá. Já tu nechci zůstat sama se stvořením, které si říká člověk, ale je to bezcitná bestie. Líp bych Terebell nepopsala. Jen co za sebou můj dozorce zavře dveře, všechna odvaha mě opustí.Ale snažím se vzchopit. Co se mnou chce asi dělat? Chci něco říct, ale předběhne mě. ,,Takže poslouchej. Je mi teď už úplně jedno, co se tam stalo. Ale mám pocit, že něco chystáš" syčí. ,,A piš si, že se dozvím co" 

,,Nic nechystám" odpovím ledovým a rozhodným tónem. Zapřu to. Tady nemůžu říct pravdu. 

,,Budu si na tebe muset dávat pozor, čtyřicítko" naposledy se mi zadívá zkoumavě do očí a odejde. To abych spala ode dneška jenom na půl oka. 

***

Asi musela zavolat Arctura, protože pro mě přišel. Nic neřekl a v tichosti mě vedl chodbami. Jenom zabouchne dveře pokoje, tak si stoupne naproti mě. 

,,Co ti říkala?" starostlivě mě hypnotizuje pohledem. 

,,Něco tuší Arcture" vydechnu. ,,Ví, že se o něco snažím" Arctur zatne ruce v pěst. Musí mu být horko. Zase je kompletně oblečený. On je kompletně oblečený pořád, ale dneska tu je extra horko, tak nevím, proč má rukavice.

,,Ale jak...?" vrtí hlavou. Pokrčím rameny. 

,,Nemá žádný důkaz"

,,Ona důkazy nepotřebuje. Když bude chtít, pošle tě do jámy a nikdo nebude řešit to, jestli má nějaké důkazy" 

,,Serov by to nedovolil" zadívám se mu rozhodně do očí. 

,,A k tomuhle závěru si dospěla jak?" kouká na mě překvapeně. 

,,Jsem vaše nejcennější zbraň" odpovím jednoduše. ,,Serov je hajzl, ale tohle by jí nedovolil" 

,,Tak hlavně, že si tím si tak jistá" ušklíbne se. Zpražím ho vraženým pohledem. 

,,Jsem" nepřerušuji vražedný pohled. 

,,Dobře, dobře" prohrábne si své havraní vlasy. ,,Zajímalo by mě, kdo je ten nový trenér..." načne, ale já ho přeruším.

,,Mně by zase zajímalo, jak se sem dostal Clay" říkám a prohlížím si ho. Když dlouho nic neříká, vyzvu ho znovu. ,,Moc by mě zajímalo, jak se sem dostal Clay." opět nic a on kouká na komodu, jako by na ní bylo něco děsně zajímavého. ,,Chceš to snad znakovou řečí?!" řeknu už mírně podrážděně. Konečně se otočí. 

,,Klidně" ukáže řadu bílých zubů. 

,,Ty si úplně neskutečnej..." větu nestihnu dokončit a on už je u mě. 

,,Co?" provokativně zašeptá těsně u mého obličeje. Zatřesu se a na pažích se mi objeví husí kůže. 

,,Debil" zašeptám nazpátek a se smíchem ho odstrčím. 

,,Tak debil, jo?" rozeběhne se ke mně a já začnu utíkat. Takže začne taková malá hra na babu. Chvíli okolo křesla a pak se snažím schovat v ložnici. Nestihnu zamknout a v ložnici mu neuteču. Pokoj není největší a já už nemám kam běžet. Pomalu couvám do rohu. Vystřelím a zaútočím mu na mysl. Zatne obranné valy, ale pozdě. Už vidím vrstvy. Nemám v úmyslu mu nějak ublížit, ale jemně drcnu do první vrstvy. Cítím, jak se celé jeho tělo otřese. Něco se mnou škubne a já jsem zase zpátky. bez bolesti hlavy a na nohou. Ty tréninky se vážně vyplácí. ,,To nebylo špatný" Arctur se ušklíbne. ,,Ale teď" chytne mě za boky a povalí mě na postel. Překvapením vykřiknu. ,,To odvoláš!" zvolá a začne mě lechtat. Začnu se svíjet a kvílet. 

,,Přestaň!" ječím na něj. Nepřestává. Překvapivě. ,,Arcture, já se počůrám!" brečím smíchy. Snažím se všemožně vykroutit, ale je to marné. Má hroznou sílu.

,,Odvolej to" úsměv má od ucha k uchu. 

,,NE!" vykřiknu. 

,,Jak chceš" začne ještě víc. Mám pocit, že se skutečně počůrám. 

,,Dobře... dobře. Vzdávám se" vzdám to a čekám, že přestane. On ovšem nepovolí.

,,To mi nestačí" směje se jak sluníčko. 

,,Odvolávám to!" zakřičím z posledních sil. Konečně mě pustí. 

,,Vyhrál jsem" sleze z postele vítězoslavně.

,,Stejně seš debil" zamumlám si pod vousy, jen co se vzdálí. 

,,Já to slyšel!" zakřičí z koupelny. Ani mu na to neodpovídám. Jsem po dnešku unavená. Lehnu si na polštář a pomalu usínám. Teprve teď si uvědomím, že se opět vyhnul otázce na Claye. Nemám ale sílu to nějak řešit, a tak už jenom cítím, jak mě zakrývá přikrývkou a já se vydávám vstříc snům. 

Tak nakonec je kapitola už dneska. Chtěla jsem ji vydat až zítra, ale když to mám napsaný, tak proč čekat. :D