Friends sister is beautiful

56.-Chapter

Na začátek mám jen prosbu, jestli byste se nepodívali na mou novou povídku Could You Love Me? Udělalo by mi to radost a teď už si užijte zbytek příběhu. Předem moc děkuju :)

Probudila jsem se, když na hodinách, které máme v obýváku na stěně, se ukazovalo tři čtvrtě na tři. Sedla jsem si na gauči a promnula si oči. Věděla jsem, že už tady Justin není jen je zvláštní, že mě neodnesl do ložnice, jako to vždycky dělá. Možná si došel jen do kuchyně nebo na záchod co já vím. Ovšem jsem to samozřejmě hned musela jít zjistit, a tak jsem prošla celý spodek baráku, ale Justin nikde. Jak jsem ale šla zpět do obýváku pocítila jsem lehký jemný letní vánek, který šel z venku. Přešla jsem tedy ke dveřím do zahrady a otevřela je, abych zkontrolovala, jestli je Justin tam.

A trefila jsem se přímo do černého. Seděl na zahradní sedačce, kterou máme a měl jemně rozsvícená světla ještě s několika svíčkami. Justin si upřímně potrpí na příjemnou atmosféru takhle večer nebo kdykoliv, když chce relaxovat. Měl na stole položenou skelničku od rumu, která byla ještě z části plná a vedle ní celou láhev rumu. V ruce měl zapálenou cigaretu a hlavu zakloněnou směrem k čiré obloze, na které byly dnes večer krásně vidět hvězdy. Šla jsem k němu blíž a položila své ruce na jeho ramena zezadu.
„Ahoj zlato." Usmál se a já věděla, že tohle nebude jedna z jeho prvních skleniček, takže tu musí sedět už nějakou tu chvíli.
„Ahoj." Řekla jsem jemně a políbila ho do vlasů. „Jak dlouho už tu sedíš?" Zeptala jsem se a sedla si vedle něj.
„Už nějakou tu chvíli jo." Zasmál se a já taky.
„To vidím." Široce se usmál a pohladil mě hřbetem jeho ruky po tváři.
„Potom co jsi usnula, tak jsem si sem šel sednout a na chvíli jen vypnout a užívat si klidu." Přikývla jsem.
„Aha. To tu jsi, ale už docela dlouho ne? Nejsi unavený?" Zeptala jsem se starostlivě, protože tu musí sedět tak minimálně dvě hodiny možná i víc.
„Nejsem. Je mi tu dobře." Usmál se znovu a popotáhl z cigarety. Poté kouř vydechl do vzduchu a zhluboka se nadechl čistého vzduchu.
„Dobře." Řekla jsem, protože jsem věděla, že s Justinem nejde bojovat ani, když je opilý.
„Víš, já jsem to věděl." Najednou po chvilce ticha řekl a já se zamračila, jelikož jsem nevěděla, co myslí.
„Nevím, jak to myslíš." Opatrně jsem na to upozornila a on si opřel hlavu o moje rameno a odpil si ze sklenky s rumem.
„Věděl jsem, že spolu jednou budeme." Pronesl a si mu začala hrát s vlasy.
„Jak jsi to mohl vědět? To už jsi to měl naplánovaný, jak mi uděláš dítě a potom spolu budeme?" Popíchla jsem ho a slyšela, jak se tiše zasmál.
„Ne to ne takový úchyl nejsem, ale myslel jsem to tak, že jsem cítil hluboko uvnitř, že spolu skončíme." Zasmála jsem se a on odložil skleničku zpět na stůl.
„Já jsem o tom nikdy předtím ani moc nepřemýšlela." Přiznala jsem a Justin se přemístil do klína.
„Jak to myslíš?" Trochu zaraženě se zeptal.
„Myslím to tak, že ještě, než jsme se spolu vyspali tak jsem nepřemýšlela, že bychom spolu chodili. Líbil ses mi to jo a hodně. Každý den jsem o tobě snila, ale nikdy jsem ve skutečnosti nepřemýšlela, že bychom spolu mohli chodit doopravdy." Justin se posadil a koukl se mi do očí.
„Hlavní je že už jsi moje a já tvůj. Všechno ostatní už je jedno a za námi." Políbil mě a já se do polibku usmála.
„To je pravda." Potvrdila jsem a pohladila ho po tváři.
„Když ty jsi hodila takový veliký přiznání, tak taky něco přiznám," řekl najednou „, já jsem vlastně nechtěl, abys byla těhotná. Nelitoval jsem toho, ale ze začátku i když si to nechci přiznat, tak jsem nechtěl, abychom spolu měli dítě." Trochu mě tímhle faktem zarazil, protože jsem myslela, že se Justin vždycky těšil víc než já na děti, ale asi jsem se mýlila.
„Ale nelituju toho, víš? Nikdy bych nedokázal litovat ani tebe ani Dylana. On je totiž takový malý zázrak, jako by vesmír chtěl abychom byli spolu, a tak nám seslal na znamení takovou malou fazoli, což je Dylan." Zasmáli jsme se oba a já jen přikývla.
„To je pravda. Dylan je taková malá fazole. Teď už ani moc ne, ale ještě před měsícem ještě byl." Uznala jsem a Justin se znovu zasmál.
„Nikdy bych neřekl, že to takhle rychle uteče. Myslel jsem, že takový ty kecy, že to plyne, jako voda jsou blbost, ale ukázalo se, že nejsou. Vážně to hrozně rychle utíká a mě mrzí, že jsem na to nepřišel dřív." Trochu zesmutněl a koukl se na mě.
„Já vím, ale ještě máme před sebou hodně let, kterých si s ním užijeme." Přikývl a políbil mě.
„Myslíš, že bychom mohli mít ještě jedno miminko? Nebo dvě?" Řekl s nadějí, která mu jiskřila i v očích.
„Jo myslím, že bychom mohli, ale až bude Dylan trochu starší, aby tam byl aspoň trochu ten věkový rozdíl, ale zase ne moc velký." Nabídla jsem a Justin přikývl.
„Tak to beru." Zazubil se na mě a já ho plácla po rameni.
„A kolik let od sebe?" Zeptal se a já přemýšlela.
„To nevím tak aspoň rok možná spíš dva." Odpověděla jsem.
„Tak dobře," souhlasil a potom se na chvíli odmlčel...