I want you II

~264~

Zayn

Zase se dostavily myšlenky o tom, že to hezký, bude už napořád vykoupeno něčím odporným.

Ležel jsem sám v ložnici, v naší obrovské posteli a bezděky pohlédl k místům, kde stály postýlky. Kde spinkali naše děti, odkud se na nás ráno smáli... Mohlo tu s námi být další a není.

„Tatínku?" „Co je, Sáry? Nemůžeš spinkat?" „Můžu za tebou?" „Pojď." Vydechl jsem, po pár vteřinách ticha. Vlezla mi pod peřinu, omotala se kolem mě a hladila mě po tváři.
„Neplakej." „Chybí mi maminka." „Mně taky, tatínku." Dlouhý pozvdech.
„Dává mi na spaní pusinku a teď ne. Proto nemůžu spinkat." „Dám ti další, místo maminky...?" „Jo, ale to stejně nepomůže." „A proč ne?" „No... Maminka nepíchá!" Dusím smích, ten její, tichounký, se nese ložnicí.
„Proč nemá Zayn tolik vousů, jako ty?" Očka ji planou, se zájmem mě hladí po tvářích a několikrát se čelíčkem poškrábe o bradu.
„Je ještě malej." „Malej? To mu řeknu!" „Opovaž se!" Vypískne a její pošťuchování, škodolibost... To mě vytrhne z letargie. Blbnuli jsme, usnula vyčerpáním na mé ruce a stejně jako její máma, spokojeně vydechla, když jsem ji dal pusu do vlásků.

Sotva byla Sára doma, vířily mi hlavou myšlenky, jako zběsilé.
Neustále jsem přemýšlel nad tím, jak jsem se vlastně Sárince bránil. Jak jsem se bál, že se bude opakovat to, co s dvojčátky a teď, když přišlo miminko neplánovaně, jsme o něj přišli a já cítil jen bolest a prázdno. Podvědomě jsem věděl, že by to Sára zvládla bez problémů. Děti jsou velké, se vším by ji pomáhali, Zayn by se mohl zbláznit... Už teď dělal pro ségry a svou mámu všechno, když byl doma.
Holky rozmazloval, choval se k nim jako k princeznám a pobavil mě citát, který jsem našel naškrábaný na kuse papíře v jeho pokoji: „Muž, který zachází se svou ženou jako s princeznou, je důkazem toho, že byl vychováván královnou."
V té době, to bylo z velké části myšleno na Kate a v malé míře na holky. Teď byly jen ony, jeho princeznami a v Sáře viděl královnu od malička. Nedovolil by, aby se v těhotenství namáhala, teď by zvládl fakt všechno.

Ani jsem nedýchal, když jsem slyšel Zayna, jak šeptá co se děje. Vnímal jsem zklamání z jeho hlasu, každou částí sebe sama a polykal slzy.

„Jsem rád, že to ví... Občas si říkám, jak je vlastně velkej, pak ho vidím blbnout s Ájou s letadýlky a pak, pak je to zas rozumnej kluk, co šeptá mámě, jak ho to mrzí a tulí se." Šeptám do šera v ložnici. Konečně nejsem v posteli sám a místo malé Sárinky, mám v náruči velkou Sáru. Hladí mě po podbřišku a broukne na souhlas.
„Bolí to a nepřebolí-" Nevím, co vlastně chci říct. Jen jí chci ujistit, že v tom není sama. Že vím, že předchozí noci proplakala, jen jsem nevěděl, co v tu chvíli říct.
„Doktor říkal, že-že tak za měsíc, bychom to mohli zkusit. Tentokrát-tentokrát plánovaně." Zvedla se na lokti a rozsvítila.
„Bylo to neplánované, ale nedali bychom jej přece pryč, tak... Zaynie, nechceš ještě miminko? Poslední? Už tak budu starší máma a v mých padesáti, bude mít prcek patnáct, ale-" „Chci." „Pořád nebudeme tak staří, věk je jen číslo nebo- " Zamrkala a já tlumil smích.

„Sáro, chci ho! Jasné? Už nějakou dobu přemýšlím nad tím, jak mi miminko chybí. Jak mi chybí být tím, komu se bude sápat do klína, bude se chtít nosit, bude nás ráno budil s tím, že má hladeček a chce pohádky. Chci být ten, co naučí dalšího chlapečka chovat se k ženě jako správnej chlap, nebo naučit holčičku, že bránit se nemusí jen kluci a ne každej vůl, jí udělá šťastnou. Chci malou lásku, co mi vběhne do náruče, když přijdu do práce a bude mi před obličejem šermovat papírem s kolečky a tyčkami a šišláním, že to je naše rodina." Zasmála se, setřel jsem několik slziček a položil ji na záda.
„Chci vidět, jak ti roste bříško. Chci cítit pohyby miminka, chci do bříška šeptat, jak to maličké miluju. Chci tě vidět, sklánět se do postýlky. Chci se dívat, jak moje dítě hltavě pije z prsu..."