Friends sister is beautiful

62.-Chapter

Ráno jsem se vzbudil zase dřív než Katherine, a tak jsem se šel podívat, jestli Dylan spí a potom, když jsem zjistil, že ještě spokojeně spí, tak jsem šel do kuchyně a začal připravovat snídani. Nedělal jsem to, protože bych si myslel, že potom mě Katherine nechá zabít Drewa to ne, jen jsem jí chtěl dopřát příjemné ráno. Povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, že zítra ráno se vzbudí v domě beze mě. Včera jsme to totiž s kluky naplánovali, tak že odjedeme večer někdy o půlnoci. Už víme, kde se Drew skrývá a jak se tam dostaneme. Víme, že nikdy nevychází z domu nebo spíše opuštěného skladiště, ve kterém žije a taky jak se dostaneme dovnitř. Všechno je do puntíku naplánované a nic nás upřímně nemůže zastavit, abychom to uskutečnili. Upřímně ani Katherine, i když to zní trochu hnusně ode mě, ale já nemůžu vycouvat z vlastního plánu. Vím, že mi pomsta nedá nic, ale já nechci žít s tím, že mi můj bratr zabil přítelkyni. Žil jsem s tím dlouho, a i přesto že jsem velice šťastný s Katherine, tak to potřebuju udělat. Nikdy jsem ani nezjistil proč to vůbec udělal. Jestli to bylo schválně nebo měl i nějaký jiný důvod, protože jsem měl vždycky pocit, že se mu líbila.

„Ahoj." Uslyšel jsem rozespalý hlas, který patřil Katherine.

„Ahoj, zlato, jak jsi se vyspala?" Zeptal jsem se a ona si sedla na barovou stoličku naproti sporáku.

„Dobře, až na to že můj přítel se zbláznil a chce jít zabít svého vlastního bratra kvůli pomstě." Povzdechl jsem si, když to řekla a taky jsem se docela naštval. Pevně jsem stiskl pánev, abych se uklidnil a potom hluboce vydechl.

„Přestaň s tím, Katherine. Do toho ti nic není." Upozornil jsem jí přísně a ona už byla potichu.

„Jasně, že mi do toho něco je. Vždyť můžeš umřít!" Vykřikla na mě, když jsem dával vajíčka na talíře.

„Vysvětlil jsem ti snad jasně, že neumřu, takže s tím okamžitě přestaň nebo pojedu hned!" Zavrčel jsem na ní a koukal jí přímo do očí.

„Takže se necháš prostě jen tak zabít? Co když nebude sám a vážně se ti něco stane!?" Znovu mi odporovala a neposlouchala moje varování.

„Do hajzlu nic se mi nestane!" Začal jsem pomalu ztrácet moji mysl pod tlakem zlosti.

„A kdy jako hodláte jet na smrt?" Řekla trochu klidněji, ale mě to opět vytočilo. Potřeboval jsem pořádně zakřičet, aby se toho lekla, i když jsem nechtěl.

„Do toho ti vůbec nic není." Odfrkl jsem a byl jsem rád, že jsem se nenaštval a neřekl jí, že odjíždíme už dnes.

„Slib mi, že dneska nepojedeš." Po chvílí mlčení řekla a já se zarazil. Přemýšlel jsem, jestli jí mám dál lhát, ale musel jsem. Věděl jsem, že by byla vzteky bez sebe a já už se nechtěl hádat, i když se určitě zítra až přijedu pohádáme.

„Dobře nepojedu dneska." Uvědomil jsem si, že jí technicky nelžu, protože pojedeme po půlnoci, a to už bude zítra. Dal jsem jí talíř s jídlem a společně jsme snídali.

„A kdy se vrátíš?" Zeptala se a já jen kývl rameny, že nevím.

„Těžko říct, když půjde všechno tak, jak má myslím, že bych mohl být doma ještě zítra někdy večer nebo pozítří. Nejde přesně říct, kdy se vrátím." Nelhal jsem jí, i když to tak možná zní. Vážně nedokážu upřesnit, kdy budu doma. Viděl jsem, jak jen tiše přikývla a začala znovu jíst. Mrzelo mě, že jí tohle budu muset udělat. Nechci jí, tu nechat s Dylanem samotnou, ale nemůžu s tím nic dělat. Možná jsem blázen, ale musím se pomstít, což zní přesně jako to, co by řekl blázen posedlý pomstou.