Friends sister is beautiful

75.- Chapter

Nemohla jsem vůbec kvůli Justinovi večer spát. Nevěděla jsem, co se s ním děje, a proč se chová takhle. Připadala jsem si úplně neviditelná, jako bych ani nebyla důležitá. Vím, že mi nemusí říkat všechno, ale když ho něco takhle moc trápí, tak by mi to mohl říct. Dokážu si představit ty nejhorší scénáře, které ho právě mohou provázet a já o tom ani nevím. Doufám jen, že nebude tvrdohlavý, jako vždycky a nechá si pomoct. Nemusím to být zrovna já, pokud nebude chtít, ale rozhodně budu klidnější, když budu vědět, že na to není sám ať už je to cokoliv.

Seděla jsem asi tak od deseti v křesle na zahradě a pila kafé, zatímco si Dylan hrál na dece, kterou měl rozprostřenou ve stínu, aby na něj moc nesvítilo sluníčko. Hrál si a vždycky tak po dvaceti minutách se otočil a podíval se, jestli tady stále jsem. Vždycky jsem se zasmála a zamávala mu, na což on vždycky zamával zpátky. Byl tak strašně roztomilý. Pokaždé, když mě trochu bolely oči z knihy, tak jsem se na něj s údivem podívala. Byl tak nevinný a krásný, když si hrál a nevnímal nic jiného kolem sebe. Usmívala jsem se sama pro sebe, ale nemohla jsem tomu pomoct. Dylan strašně vyrostl za tu dobu, co je na světě. Je hrozný, že si to neuvědomíte a najednou mu je za chvíli rok. Už je na světě jedenáct měsíců a já si to ani vlastně ani nechci připustit, že můj chlapeček už takhle roste. Upřímně je to vážně hrozný, protože si řeknete, že teď mu je skoro rok a za dva roky už půjde do školky, a potom už to jde všechno rychle. Byla jsem z toho trochu smutná, a tak jsem zase začala raději číst knížku, abych se tady ještě nerozbrečela.

"Mama?" Vypísknul najednou Dylan a já se překvapením okamžitě odtrhla od knížky. Chvíli jsem na něj jen koukala a on to zopakoval, a potom jsem hned běžela za nim a svalila se vedle něj na deku, kde jsem ho začala pusinkovat. On se strašně smál a mával ručičkama.

"Ano, zlato, já jsem tvoje maminka." Políbila jsem ho na čelo a on se usmál. Koukal na mě jeho obrovskýma hnědýma očima a já jsem v něm viděla velikou podobu Justina. Ten jeho úsměv a oči byli prakticky stejné.

"Proč se podobáš víc tátovi než mně?" Povzdechla jsem si a zasmála se lehce. Vzala jsem si ho do náručí a hladila ho po vlasech. Hrála jsem si s ním a různě ho lechtala. Po chvilce jsem ho položila a lehla si na deku. Sledovala jsem, jak si hraje s kostičkami, které jsou na nějaké rozvíjení logického myšlení.

"Podle mě se podobá víc tobě než Justinovi." Slyšela jsem Alfredův hlas za brankou, která vede do zahrady.

"Ahoj Fredo." Usmála jsem se a vstala, abych ho mohla jít obejmout. Přivítali jsme se, a potom co jsem mu udělala kafé a dala napít jsme si sedli a povídali si.

"Jak se má Justin?" Zeptal se a já si povzdechla. Teď mu budu muset říct, že nevím, což je trapný, když s ním chodím.

"Já nevím, abych pravdu řekla," sledovala jsem, jak zareaguje, ale podle jeho obličeje jsem usoudila, že to čekal, takže určitě ví, co se s Justinem děje, „ale ty víš, co s ním je viď, Fredo?" Zeptala jsem se a on jen lehce přikývl hlavou na znamení, že ano.

"Měl by ti to, ale říct sám. Vezmu Dylana ven." Vstal a já nechápavě koukala, co to dělá. Otočila jsem se a viděla úplně zničeného Justina.

"Všechno ti vysvětlím." Řekl a sedl si vedle mě na zahradní sedačku.