Tajemství rodiny Smittových ✔️

22. Kapitola - Záchrana

...Potom se všechno seběhlo moc rychle...James ihned zavrčel na Jareda, ať něco udělá..., zatímco James byl do pár sekund vlkodlak a začal útočit na Sama a Paula.

Během pár sekund mě Jared uhodil ohromnou silou na zem... Bouchla jsem se do hlavy tak silně, až jsem málem omdlela bolestí. To ale oproti tomu, co se stalo pak, nebylo nic hrozného.

Najednou jsem ucítila bolest. Strašlivou bolest zubů zarývající do mé levé paže. Byla to nesnesitelná bolest. Pamatuji si, jak mi z očí tekly  slzy a jak jsem se marně snažila zavolat Paula. Cítila jsem horko po celém těle. Ty tesáky se zabořily tak hluboko. Strašně moc to bolelo. Chtěla jsem raději na místě umřít, než tak trpět bolestí.

Potom jsem viděla Paula. Nemyslím jako vlkodlaka. Byl u mě, v lidské podobě. Sam, jako vlkodlak ihned zaútočil na Jareda.

„Zlatíčko, jsem tady, jsem u tebe."

„Paule..." vydechla jsem tak potichu....

„Bude to v pořádku."

„Hrozně mě to bolí, Paule, moc to bolí, prosím, udělej něco." Řekla jsem sotva slyšitelně. Nemohla jsem se pohnout, vůbec nic dělat, zkrátka nedokázala jsem ovládnout celé mé tělo, které se začalo silně třást.

Po chvíli to ustálo, avšak zničeho nic mě začalo pálit celé tělo.... Jako bych byla v ohni, pomyslela jsem si.

„Same!!!!!!!!!" Zařval Paul tak nahlas, až se celá zem otřásla a já se začala chvět strachem.

Sam byl to pár vteřin u mě, ale ne jako člověk, jako vlkodlak. Jeho velké oči se dívaly na mě, ale já v nich viděla bezpečí, žádný strach a žádné obavy...

Paul začal mluvit tak rychle, až jsem po chvíli úplně nevěděla, co mu to říká. Byla jsem hrozně unavená, zavírali se mi oči...chtěla jsem spát...jen spát...

„Rose, ještě mi neusínej, prosím..." Zašeptal mi Paul jemně do ucha.

Otevřela jsem pomalu oči. Paul byl vedle mě a hladil mě po vlasech...a Sam s vyceněnými tesáky se sklonil nad mou ránou na levé paži...

„Co...co chcete dělat?" Řekla jsem s vyvalenýma očima.

„Ššš... Nemusíš se ničeho bát, Rose, bude to v pořádku."

Paul se na mě usmál, ale já jeho úsměv neoplatila.

Najednou mi Paul jemně pohladil ruku, kterou jsem měla zraněnou. Pochvíli mi jí pevně sevřel a přitiskl k zemi.

Bolelo to...

„Rose, podívej se na mě!" Podívala jsem se na Paula. Z očí mi tekly slzy.

„Dívej se mi do očí, Rose. Dívej se mi po celou dobu do očí a neuhýbej pohledem, rozumíš?"

Poslechla jsem. Dívala jsem se Paulovi do jeho tmavých, ale neskutečně nádherných očí.

...A pak najednou ta bolest. Ta silná, bolest... bolest zarývajících se vlkodlačích zubů do mé kůže. Bolelo to, ale po chvíli to začalo ustávat.

Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, i když bych nejraději řvala bolestí. Nevím, jak jsem to dokázala...bolelo to...hrozně moc, ale  v blízkosti Paula to bylo jiné... Nekřičela jsem, i když bych to nejraději udělala. Zkrátka jsem se jen dívala po celou dobu Paulovi do očí a nechala se od něj hladit.

Najednou mě přestalo pálit celé tělo. Bylo mi dobře, avšak spíše mi začala být zima. Zavírala jsem oči.

„Ne, Rose", řekl pevně Paul. „Nesmíš mi usnout. Ještě nesmíš spát."

Potom mě Paul vzal do náruče...

Měla jsem otevřené oči...nevím, jak dlouho to trvalo domů...ale stejně jsem po chvíli v Paulově teplém náručí usnula...