BIZZLE

JASON MCCANN - 16 Let

JASON MCCANN - 16 Let

Dny, týdny, měsíce jsem trávil u mého strýce, když mě tam otec v mých patnácti letech nechal. Nikdo stále neví, co se s ním stalo nebo jestli měl v úmyslu, mě tu takhle nechat nebo se mu něco stalo. Poslední kdo ho viděl jsem já, protože když mě tu vysadil, tak hned odjel, takže ho ani můj strýc neviděl v ten den.
Nikdo se mi neozval. Ani mamka, ani Paul ani Jazmyne a ani můj otec, který slíbil, že tu budu pouze na tři měsíce. Nikdo z nich se nezajímal o jejich blízkého. Začínal jsem ztrácet všechny naděje, že se pro mě někdo vrátí. Věděl jsem, že už je to pro mě ztracený. Selhal jsem v tomhle byznysu, protože mě poslali do vězení za hodně vážnou věc. Každý den, když jsem se vracel v osm do svého pokoje v horním patře strýcova domu, jsem přemýšlel, co jsem udělal špatně nebo co se stalo, že se o mě nikdo nestará. Chtěl jsem být dokonalý syn pro mého otce i matku, protože ze mě chtěli mít dobrého může, ale táta chtěl, abych převzal byznys a vyhovět oboum stranám není nejlehčí, když mají totálně jiné předpoklady pro mou budoucnost.
Zkoušel jsem se ptát strýce Toma, jestli neví, co se stalo, nebo aspoň kde je můj otec a matka, kde je vůbec moje rodina. Jenže on nevěděl. Na otce nezná telefonní číslo, protože můj otec volá všem, až na velice blízké lidi, skrytým číslem, takže je to vlastně naprosto anonymní. A číslo moji matky ani nemá, protože ji nemá moc v lásce, i když uznává, že je to úžasná žena, což je veliká pravda, se kterou souhlasím.
Po třičtvrtě roku, když mě můj otec svým způsobem zavrhl, mi bylo už pár měsíců šestnáct a Tom začal chodit znovu do jeho práce, která byla za městem. Pracoval, v nějaký továrně na výrobu aut značky BMW myslím. Jakmile začal chodit do práce, já jsem začal chodit ven s jednou partou lidí z města. Byl jsem s nima skoro furt, jelikož Tom měl směny dlouho do noci a chodil do práce v devět ráno. Myslel jsem si, že jsou v pohodě a vlastně oni byli, až na to že mě zatáhli do sraček, z kterých nebylo skoro možné, abych se dostal.
Začal jsem každý den hulit, chlastat, kouřit cigarety a čas od času jsem si dal, nějakou drogu, co sehnali ani nevím, na co to vlastně bylo, ale to mě nezajímalo. Takhle to semnou šlo asi čtyři měsíce, až někdy v červenci, když si Tom vzal dovolenou na pár dní a já jsem musel zůstat doma, přišel na to, co se sebou dělám.
Jeden večer totiž po večeři jsem dostal absťák asi ze všeho a on mě šel zkontrolovat nahoru do pokoje, protože mi už u jídla nebylo moc dobře. Hned jak mě spatřil mi dal, nějaký prášky a probudil jsem se až v nějaký místnosti upevněný k posteli. Ruce i nohy jsem měl v popruzích, aby jsem s nimi nemohl hýbat a tělo bylo v rovině s postelí.
"Pane McCanne, jak se cítíte?" Zeptal se muž, oblečený do bílého, kterého jsme nikdy v životě neviděl.
"Fakt nohovno, abych pravdu řekl." Povzdechl jsem si a sledoval jeho obličej a vlastně celou jeho postavu. Bylo mu tak třicet, měl černé vlasy a oči mu zakrývali brýle. Byl docela vysoký a zapisoval si něco do svého notesu, který držel.
"Tak si zvykejte. Takhle se budete cítit po celý pobyt tady na odvykačce." Jakmile řekl to poslední slovo, začal jsem křičet a cukat sebou.
"Kurva pusťte mě doprdele ven!" Zakřičel jsem a trhal s těmi popruhy, jako by to mělo nějaký význam. Jsem troska, naprosto a zcela upřímně, jsem troska.