I want you II

~286~

Zayn

„Maminko?... Tatínku?" Pohlédnu k chůvičce a mrknu na krásku pode mnou.

„Pusť, lásko. Půjdu za ní." „Nemám jít já?" „Chceš jí vysvětlit, co se děje s tělem muže?" Přejela mi dlaní přes rozkrok a kousla do brady.
„Neusni mi." „Abys ty neusnula se Sárinkou. Křikni, kdybych měl přijít." Kývne, uteče mi z náruče a od koupelny bouchnou dveře. Župan...

Poslouchám jejich rozhovor. Sárinka se dožaduje opdovědí, kde jsme, kde má tatínka a opakuje, že jí bříško už nebolí, ale hlavička ano.

„Přinesu ti sirupek, ano? Na teplotku, kočičko..." S ručníkem kolem boků, smutnými myšlenkami a sirupem, konvicí čaje a lžičkou mířím nahoru. Konečně jsem se u čtvrtého prcka naučil poznávat léky, které mohou... Paráda.
Srazil jsem se Sárou ve dveřích. Zjihle se usmála, dala mi pusu, špitla že jsem dokonalý a já padl na břicho k Sárce do postele.

„Ty jsi zase nahý?" „Mlč, kočičko a nerozumuj." Chichotá se, hladí mě po tváři a skelnýma očkama se usmívá. V tu chvíli, mě nadrženost opouští. Je to jen blbá nemoc, za pár dní ji bude hej, ale vidět ji, jak je unavená, rozálená, propocená...

„Kam jdeš?" Sára ji lupla do pusy lžičku sirupu na horečku, já mizel do koupelny. Vrátil se v teplákách a Sára se sladce usmála. Naklonila se přes ni a věnovala mi sladkou pusu.
„Noc je dlouhá." Šeptnu, kývne a přitiskne se k Sárce z druhé strany.

„Řekneš mi pohádku, tati?" „Nechceš pustit?" „Ne, bolí mě očička. Chci poslouchat. Zhasneš, maminko?"
„Jakou bys chtěla pohádku?" „Nějakou tvou." Z placu vymýšlím pohádku o princezně baletce a Batmanovi. Sára se občas uchechtne, na tváři malé vidím úsměv, díky svítící želvě, která vrhá po zdech i stropě obrysy hvězdiček a měsíčku.

Když usne, natáhnu přes ní ruku a pohladím velkou Sáru po tváři. Otevře oči a usměje se.

„Chceš spinkat?" „Ne." Šeptne, dá malé pusu a znovu tiše odejdeme. Na pohovce se mi stulila do náruče a spokojeně vydechla.
„Copak je?" „Jsi nejlepší." „V čem?" „Ve všem. Miluje tě... Díval ses, jak si tě prohlíží?" „Ne, ne pořádně. Proč? Jak koukala?" Obrátila se mi v náručí a vzala mi hlavu do dlaní.
„Je víc tvou holčičkou, než kdy byla Sofinka, v jejím věku. Koukala na tebe, jako na něco, co vidí poprvé... A nenapadlo by mě, spojit baletku a Batmana..." „Ničí mě, vidět ji tak. Vše jí bolí, je propocená, bolavá, ukňouraná... Chci svou usměvavou, upištěnou kočičku, ne uzlíček bolesti. Nechci tak svoje děti vidět, byť je to jen taková nemoc. Trpěl jsem i u Zayna, když jsem mu pomáhal ve sprše, když měl sádru na nohách... Je jedno, kolik jim bude, bude mi to prostě vadit." Jen se usmívá, hladí mě, začne něžně líbat a mezi polibky mi šeptá, abych zapomněl na budoucí pochyby o sobě, jako o tátovi...

Žadoním o pusu, dostávám jich hned několik, stahuju ji pod sebe, rozmotávám župan, ona mě zbavuje tepláků a po chvilce, obyvák pročísne její zasténání.
Beru si její tělo s něhou, krotím se, kontroluju ji a užívám si výrazy její tváře. Je spokojená, líbí se jí to, pořád... Pořád jsem ten, po kom v posteli touží, kdo jí to umí udělat, od koho to ona miluje a koho miluje.
„Miláčku..." Brouknu, skloním se. Omotá mi nohy kolem boků, stejně jako ruce kolem krku. Souhra líných pohybů, slastného sténání které vychází jak z mých, tak jejich úst...
„Miluju tě." Zašeptá, skousne mi ret, vzápětí políbí a sladce se usměje. Následně zakňourá a sahá mezi nás.
Zavrčím, stiskla mi něžně koule a drze se usmála.

„Začínáš zlobit?" „Jen trošku." „Nechceš něhu?" „Ne." Zaskučel jsem. Prokousla mi ret a bojuje o nadvládu.
Sotva jsem se položil na záda, zalitoval se. V očích se jí blesklo a bylo mi jasné, že budu trpět.

Trpěl jsem...

Zborcená potem, mi dopadla na tělo. Ničila mě, vzápětí zahrnovala něhou a rozkoší a vzápětí mě znovu trýznila. Užívala si nadvládu a já se krotil. Nechtěl jsem jí ublížit, chytit ji nějak necitelně, zkusit ji pod sebe stáhnout... Paranoia, že by při nešetrným zácházení mohla náhle potratit, byla obrosvká a byla naprosto paradoxní.
Byla děvkou, co si brala, co chtěla. Byla divoká, hladová, nespoutaná...

Hladím ji ve vlasech, tisknu k sobě a sám prudce oddechuju. Líne se zvedla, pousmála se a dala mi sladkou pusu.

„Jsi coura... Pořád." Dusí smích, hladí mě ve vlasech a sklání se. „Jsi spokojený?" „Ano a šíleně unavený. Chceš mě zničit?" „Ne..." Pobaveně jsem se uchechtl a pohlédl na hodiny. Pomyšlení, že za dvě hodiny mám vstát...
„Musíš jít?" Špitla tichounce, znovu z ní byla umazlená kočička. „Víš, že nechci... Chci být s tebou a se Sárkou." Jen broukne a natáhne se po dece. Překryje nás, jen od pasu dolů. Pobaveně ji hladím po holých zádech a bráním se spánku.
„Co kdyby sis vzal zase nějakou dovolenou...?" „Vezmu si ji... Později" „Než se láska narodí?" „Ano... Chci volno zase na Vánoce, chci být s tebou a dětmi. Těch pár hodin, kočičko, vydržíš. A budu na telefonu, kdyby něco." „Já vím... Stejně asi budu jen se Sárkou a spát." „Ty knížky jsi už přeložila?" „Jo, všechny. Čekám na další balík..." „Baví tě to?" „Jo... Sárka dostává aspoň nové pohádky neustále a Sofi si je taky občas vezme."
 Poslední měsíce, překládala jen pohádky. Tady dole, jsem musel rozšířit knihovnu. Dostává vždy k penězům, i dva až tři výtisky. Dva si vezmou holky a jeden se dá sem... Za chvíli tím budu moct buď topit, nebo to odvést někam do antikvariátu. Další police se mi asi nebudou chtít dělat...
„Zkusím přijít dřív, mhm? A chci tě najít s kočičkou v postlei." „A kdo za mě uvaří, mhm?" „Postarám se o to."

Zvedla oči, pousmála se a já ji chytil za bříško.

„Měla by sis zvyknout... Jak se budou měsíce navyšovat, budu naprosto odporný. Nebudeš moct nic." „Takže mám začít s nic neděláním raději už teď. Preventivně?" Dusím smích, kývám a s něhou ji stáhnut pod sebe.
Objímám ji, ležím hlavou na prsou a mumlu, že ji miluju, musí to pochopit. Šeptá, že to ví, že ona miluje mě...
Usnul jsem, probudil se na zvonění mobilu a cestou přes kuchyň se vztekal.
Jsem debil! Zapomněl jsem na vtípek, s rádoby sektem v podání dětského šáňa, stejně jako na jahody...

„Přeneseš mě do postele a myslíš si, že nenápadně zmizíš?" Pobaveně se usmívám na hrnek s kávou, hládím Sáru po rukou, kterým mě objímá. Líbá mě na lopatky, tiskne se...

„Nezlob se." „Zlobím." „Ale-ale... A jak to napravím, mhm?" „Mazlením?" Střelím pohledem k hodinám. Rozvereně se zazubila a nechala se vysadit na linku.
„Mazlením?" „Pusou." Šeptne tichounce a hladově žadoní po polibcích. Zahrnuju její tělo dotyky, myslím na katastrofy světa a když musím odejít, nesu ji znovu, tentokrát omotanou na sobě, do ložnice.

„Horečka jí klesla." Špitla, než se přitiskla k Sárce. „Za chvíli ji bude dobře." „To doufám." Líbám malou do vlásků, Sára se zvedne pro pusu.

„Jestli přijdu a ty nebudeš v posteli, dostaneš na zadek." Ušklíbla se, objala mě kolem krku a zamumlala, na co mám chuť. Že to připraví a pak si půjde poslušně lehnout.

„Nic nevař, rozumíš? Zavolám dětem, pro jednou se odbudou fast foodem. Sárka si dá stejně maximálně piškoty s čajem, v lepším případě s pudinkem..." „A já?" „Říkám, že se postarám." S mrknutím mě pouští, objímá malou a já s tichým šeptáním o tom, jak je obě miluju, mizím z ložnice. 

******************************
Děkuji :o)
A maraton sice nebude (jak jsem psala na fb) ale několik kapitol jsem naťukala, ještě pár jich bude během dne :o) 
♥♥♥