Chapter 8 - „Jelikož bych tě zabil dřív, "

1.8K 89 6
                                    

„Martho, mohla byste prosím dojít pro slečnu Hamiltonovou? Přijde mi, že kurva zapomněla, že se to tady neřídí podle ní." Rozkázal jsem, když jsem vešel ráno do kuchyně a ta blbá holka tady ještě nebyla. Bydlí u mě a živím jí a ona má ještě tu drzost, že kurva nepřijde, takže jsem se rozhodl se k ní začít chovat, jako k ostatním holkám, které mi jsou stejně jako ona u prdele.

„Jistě, pane." Řekla, a potom odešla, aby mohla dojít pro tu malou nevděčnou krávu, která má jediný štěstí, že je její sestra zrovna Devon Hamiltonová, jinak by to s ní už dávno nedopadlo dobře.

Posadil jsem se ke stolu, který byl v jídelně a čekal, než dorazí, protože i přes to, že jsem naštvaný, tak stále mám vychování a čekám, než se dostaví druhý člověk ke stolu, než začnu jíst.

„Volal jste mě?" Vešla do dveří jídelny a podívala se mi přímo do očí, které jsem okamžitě zvedl od stolu, když promluvila.

„Jelikož ti Martha řekla, že jsem vás volal, tak kurva jo volal jsem tě, protože nevím, jak si to představuješ, ale když bydlíš u mě, tak je taky podle toho budeš řídit a je mi u prdele, co děláš nahoře v pokoji, ale budeš chodit na jídlo včas, a ne až se ti do prdele bude chtít. Rozumíš mi?!" Neměl jsem náladu být hned po ránu takový a řešit sračky, ale jsem to já, takže sračky řeším a řeším je kurva hodně, protože když nebudu, tak se mi to všechno bude rozpadat před mýma očima.

„Omlouvám se, nevěděla jsem, kdy je snídaně." Sklopila hlavu a já jsem zakroutil očima. Taková debilní výmluva pane bože.

„Sedni si a příště přijď včas, a taky si prosím vymysli jinou debilní výmluvu, které uvěřím aspoň o něco víc než té, co jsi použila teď." Sledoval jsem, jak se tiše omluvila se sklopenou hlavou a posadila se a židli, která byla na druhé straně stolu a čelem k místu, kde jsem seděl já.

Povzdechl jsem si a začal jíst svou snídani, protože jsem už nechtěl čekat, než začne ona jíst jako první, jelikož už jsem neměl náladu na nic čekat nebo něco říkat. Jediný, co jsem chtěl, bylo se pořádně najíst.

Když jsem měl dojedeno, šel jsem si pro kávu do kuchyně, protože jsem si připadal zvláštně unavený a chtěl se toho, co nejdříve zbavit. Martha už odešla do svého pokoje, potom co uvařila, připravila snídani a najedla se. Za hodinu má nařízeno se vrátit a umýt nádobí, a potom samozřejmě uvařit, jako každý den.

Byl jsem opřený o kuchyňský pult, pil svou kávu a přemýšlel o všem možném, ale nejvíce o tom případu Marka Davidsona, který mi běhal už od včerejšího večera hlavou, potom co mi ho sdělili jsem na to nemohl přestat myslet. Ještě se mi také stále potulovalo myslí ta situace, jak nás okradli, než si to kdokoliv uvědomil v tom kamionu. Pořád, když si na to vzpomenu, tak jsem naštvaný, protože jak se tohle kurva mohlo stát. Nikdy se mi za celou mou kariéru nestalo nic podobného a sere mě, že se to stalo.

„Děkuj za snídani, Bizzle." Ozval se hlas Candice Hamiltonové, která stála u vchodu do jídelny s talířem v ruce, který potom šla a položila ho vedle dřezu, tam kde ležel talíř, který jsem tam položil já.

„Neděkuj mi za něco, co musím pro tebe dělat. Teda spíš pro tvou sestru, které jsem to slíbil." Odpověděl jsem jí upřímně a ona pouze přikývla.

„Mohu se vás na něco zeptat, když už u vás momentálně bydlím?" Byla na cestě k odchodu, ale potom se otočila a vyslovila tuhle větu, nad kterou jsem nadzvedl údivem obočí, protože to je poprvé, co mě oslovila sama od sebe.

„Pokud to nebude nějaká píčovina, tak hádám, že můžeš." Pobídl jsem jí, aby mi řekla, co zrovna měla na mysli. Vsadím se, že to bude nějaká píčovina, i když doufám, že ne.

„Proč jsi mě vzal k sobě?" Zeptala se a já si povzdechl. Samozřejmě, že se mě zeptá na tuhle otázku, proč by se taky neptala. Mohla se zeptat spíš její sestry, která jí sem dala, jako nějaký opuštěný štěně, které skončí v útulku. Podíval jsem se na ní a byl připraven, na to jí říct, že je to kvůli těm penězům, ale nemohl jsem. Ten způsob, kterým se na mě dívala mě nějak přesvědčoval, abych si vymyslel nějakou lež, která zamaskuje tu pravdu, že je pro mě v podstatě pouze byznys, protože z toho budu mít peníze od její zoufalé sestry.

„Tvoje sestra mě poprosila, tak jsem to udělal." Jednoduše jsem odpověděl, což nebyla zase taková lež, protože to se taky stalo, ale trochu s jinými podmínkami, ale to už není podstatné.

„To jste jen tak souhlasil, že k sobě vezmete holku, kterou neznáte?" Zeptala se znovu, jako by věděla, že jí lžu, což by nejspíš došlo každému, protože taky nevidím důvod, proč by si k sobě někdo bral někoho, koho nezná jen tak.

„Věř tomu nebo ne, ale jo přesně to jsem udělal. Tvoje sestra by měla být kurva šťastná, že jsem to pro ni udělal, protože tohle jen tak nedělám." Trochu jsem odsekl, protože jsem si připadal jako u výslechu, a to se mi vážně nelíbilo, jelikož s tím mám už taky zkušenosti.

„Ale co byste dělal, kdybych byla třeba vrah, nebo něco podobného a chtěla vás potom zabít?" Zasmál jsem se a podíval se na ní od hlavy až k patě a zase nahoru. Tahle holka by nemohla být vrah, i kdyby se sebevíc snažila.

„Věř mi, že to by se nemohlo nikdy stát." Odpil jsem si ze šálku a opět přemístil můj pohled na ní.

„Protože jsem holka, nebo protože si myslíte, že se dokážete vypořádat s vrahem?" Opřela se lokty o kuchyňský bar, který byl uprostřed kuchyně přesně naproti mně.

„Ne to si nemyslím. A ani ne protože jsi holka, znám i ženy, které jsou vražedkyně." Usmála se a sledovala mě. Čekala, že něco řeknu.

„Tak proč ně?" Položila další otázku, když jsem mlčel já. Viděl jsem, jak se usmívá, protože myslela, že má vyhráno, ale to je nemožné, protože nade mnou nemá nikdo nikdy vyhráno. Přemýšlel jsem, jak jí odpovím, abych jsi ten úsměv srazil z obličeje a hned mě napadlo jak.

Přešel jsem k ní blíž a opřel se rukama o stejný pult, jako ona ale z druhé strany. Nevěděla, co udělám a nad tím jsem se pousmál, protože se trochu i bála mé další reakce.

„Protože kdybys byla vrah a snažila se mě zabít, tak by se ti to nikdy nepovedlo."

„Proč jste si tím tak jistý?" Tahle holka si koleduje, abych jí řekl něco, co jí vyvede naprosto z míry, ale to jsem chtěl. Toužil jsem po tom, aby ze mě měla respekt.

„Jelikož bych tě zabil dřív, než bys dokázala vůbec přemýšlet o tom, jak zabiješ ty mě." Mrknul jsem na ní, a když jsem viděl, jak jí spadl úsměv ze tváře, tak jsem se usmál já.

BIZZLEKde žijí příběhy. Začni objevovat