BIZZLE

Chapter 15 - „proč jsi se pro mě vůbec vracel!?"

Ráno, když jsem se vzbudila, tak mi ten včerejší moment, který se stal pozdě večer, připadal, jako výplod mé fantazie. Snažila jsem se nahmatat Jasonovo tělo, ale nenašla jsem ho na posteli. Věděla jsem, že to myslel vážně s tím, že si to nebude pamatovat, nebo že to prostě nebude nic znamenat, ale stejně mě trochu ranilo, že tu ani nezůstal. Očekávala jsem to hluboko v podvědomí, ale doufala jsem, že se mýlím. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla jsem se okolo sebe. Celý pokoj vypadal přesně tak, jak měl vypadat. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovali osm hodin a jelikož je snídaně v půl devátý, tak jsem se šla ještě předtím vysprchovat. Snažila jsem se být, co nejopatrnější, jelikož jsem skoro po celém těle měla modřiny a škrábance, které bolely, když jsem přes ně přejela. Oblékla jsem si mikinu s teplákovými šortkami a šla dolů do jídelny, kde Jason už seděl na jeho místě. Se sklopenou hlavou jsem v tichosti zasedla na mé místo a vyhýbala jsem se jeho pohledu, který jsem na sobě cítila od doby, co si mě všiml.

„Jak se cítíš?" Prolomil ticho po dlouhé době, co na mě koukal. Nečekala jsem, že promluví, a tak jsem rychle zvedla hlavu a podívala se mu do očí.

„Um jo v pohodě." Zamrmlala jsem a pokračovala ve vyhýbání se jeho očnímu kontaktu. Nebyla jsem na něj naštvaná, protože mě varoval, a i já sama jsem věděla následky, ale spíš mi to bylo trochu nepříjemné a trapné, protože on byl první kluk, s kterým jsem něco takového zažila. Neříkám, že byl moje první pusa, protože to byl někdo jiný, ale takový moment, jako jsem měla včera s ním, jsem s nikým jiným nikdy neměla.

„Nezníš moc v pohodě." Nadhodil a já jsem si povzdechla. Vím, že se snaží rozvinout konverzaci, ale měl by se naučit, kdy si člověk chce povídat a kdy ne.

„Ale jsem v pohodě." Klidně jsem řekla a přemístila na něj můj pohled. Pouze přikývl a věnoval se dál svému jídlu a nějakým papírům, které měl vyskládané na stole před ním.

Jakmile jsem dojedla poslední část mé snídaně, tak jsem vstala s talířem v ruce a odnesla ho do kuchyně, kde jsem ho položila do dřezu. Prohrábla jsem si vlasy, a když jsem chtěla odejít, tak se opět ozval Jasonův hlas.

„Bolí to?" Zeptal se a já jsem se na něj s nechápavým výrazem otočila. Nevěděla jsem, co myslí.

„Co přesně?" Ukázal na mé nohy, na kterých byly modřiny a já jsem si povzdechla.

„Trochu, ale lepší se to." Odpověděla jsem a čekala na jeho reakci. Nechtěla jsem se vracet k tomu, co se tam v tom skladu stalo, protože mi to bylo velice nepříjemné na to myslet.

„Víš, že po tobě budu chtít, abys mi řekla, co se tam stalo, a kdo ti to udělal?" Ujistil se a já přikývla, protože jsem s tím počítala, i když mi nepřišlo, jako by na tom nějak záleželo.

„Chceš na ty modřiny nějakou mast?" Zeptal se mě po chvíli a já jsem opět mlčky zakroutila hlavou, protože jsem ho nechtěla nijak otravovat, než už dělám. Viděla jsem, jak se opřel o barový pult a zatnul pěsti, ale nechápala jsem proč. Vypadal docela naštvaně a já jsem měla potřebu opustit tu místnost, protože jsem nechtěla, aby na mě křičel.

„Co jsem ti do prdele udělal, že semnou kurva nemluvíš?!" Zakřičel po chvíli, čehož jsem se lekla, jelikož jsem to naprosto neočekávala.

           

Stála jsem, jako přibytá předním v kuchyni a čekala jsem, co se bude dít dál. Chtěla jsem utéct nahoru do pokoje a zamknout se tam, ale věděla jsem moc dobře, že by to potom nedopadlo vůbec dobře.

„Nic jsi neudělal, jenom nemám dneska náladu na mluvení." Potichu jsem řekla a doufala jsem, aby ho to opět nenaštvalo, jako ho naštve skoro všechno, co udělám nebo řeknu.

„Neříkej mi kurva, takový sračky, o kterých víš, že jim ani věřit nebudu sakra!" Šel ke mně blíž, což mě nutilo se od něj vzdalovat, dokud jsem už nebyla přitisklá u stěny jeho kuchyně a obklíčená jeho silnými a potetovanými pažemi, které byly přitisklé u mé hlavy z každé strany. Zrychleně jsem dýchala, protože jsem se bála toho, co teď udělá, zatímco on dýchal zhluboka, protože se mu vařila krev v žilách ze vzteku.

„Tak odpovíš mi?" Zavrčel mi u obličeje, s tím že mě jeho pohled probodával stokrát za sekundu.

„Nechci ti to říkat." Odpověděla jsem sebevědomě. Nezajímalo mě, že ho to naštve ještě víc. Chtěl znát odpověď, tak ji dostal.

„Pod mojí střechou nemáš kurva na výběr, jestli chceš nebo ne. Prostě mi to do hajzlu řekneš!" Upřímně jsem teď byla taky naštvaná.

„Tak mi ty řekni, proč jsi se pro mě vůbec vracel!? A já odpovím tobě." Dívala jsem se mu přímo do očí, jakmile jsem vyslovila ty věty a všimla si, jak se jeho čelo narovnalo, takže se už tolik nemračil a nevěděl, jak má odpovědět.

„Já ti do hajzlu vůbec na nic odpovídat nemusím. Kdykoliv tě můžu vzít a odvézt tě zpátky za těmi lidmi!" Bouchnul pěstí do stěny vedle mé hlavy, takže moje sebevědomí, které jsem do teď měla opět kleslo na bod mrazu.

„Tak proč to neuděláš?" Jemně jsem se zeptala, i když jsem byla stále naštvaná a vytočená. Viděla jsem, jak ztratil slova, protože mlčel a díval se dolu. Sledovala jsem pozorně jeho tvář a obličej.

„Protože jsem se netáhl takovou cestu, abych tě tam zase hned vrátil." Odsekl mi. Nečekala jsem v podstatě ani nic jiného, možná bych do něj řekla, že mě tam odveze zpět, ale tohle jsem taky měla v očekávání.

„Nevím ani proč s tebou mám vůbec nějakou snahu, o to se skamarádit." Řekla jsem a rychle se vymanila z jeho obklíčení. Šla jsem rychlým krokem nahoru do pokoje, i když jsem věděla, že za mnou nejde.

Ani jsem neočekávala, že by za mnou šel.