BIZZLE

Chapter 21- „Nechci, aby se jí něco stalo, tak na ní dej pozor."

Od toho dnu na pláži uběhlo už několik dní a Jason semnou skoro nepromluvil. Většinou se mě zeptá na to, co chci k jídlu nebo večer, jestli si už jdu lehnout. Nerozumím tomu, co tohle znamená a tomu, jak se ke mně poslední dobou chová. Ještě před pár dny se semnou normálně bavil a bylo to skoro jako bychom byli něco víc a najednou je odtažitý a většinou nepříjemný stejně jako na začátku, když jsem přijela.

„Dáš si k obědu těstoviny?" Ozval se jeho hlas z kuchyně. Přesně tohle se děje každý den.

„Klidně." Odpověděla jsem jednoduše a pokračovala ve čtení své knížky na sedačce v obýváku. Byla jsem naštvaná, jelikož naprosto nerozumím jeho chování. Myslela jsem si, že už se konečně dokáže semnou bavit a být sám sebou, ale nespíš jsem se zmýlila nebo on se rozhodl, že mu za to nestojím.  Hlavně, že jsem mu byla dobrá večer, když za mnou přišel, ale jakmile se z toho stávalo něco víc, tak vycouval.

„Dneska budu potřebovat, abys nebyla doma, takže tě Ryan vezme pryč hned po obědě." Oznámil mi, když odcházel z obýváku.

„Cože?" Odložila jsem svou knihu na sedačku a podívala se na něj.

„Prostě tě po obědě Ryan odveze někam pryč na pár hodin. Musím tady něco vyřešit a nechci abys tu byla. Je to tak těžký pochopit?" Otočil se a na jeho obličeji bylo vidět, že je naštvaný a otrávený s mou reakcí. Na jeho otázku jsem záporně zakroutila hlavou a povzdechla si. Opět jsem si vzala svou knihu a periferním viděním si všimla, že odešel z místnosti.

JASON MCCANN/BIZZLE

„Ryane!" Zavolal jsem, jakmile jsem vešel dolu do kanceláří. Potřeboval jsem, aby všichni vypadli dneska z baráku a nikdo jiný komu bych svěřil Candice, než Ryanovi tu není.

„Co potřebuješ?" Ozval se a šel ke mně, abych mu mohl odpovědět.

„Potřebuju, abys vzal Candice po obědě pryč. Je mi jedno kam na tom nezáleží, ale prostě chci všechny pryč z města na pár hodin." Oznámil jsem mu a viděl, jak jeho obličej nabral zmateného výrazu.

„Proč? Co se děje?" Hned se zeptal a já se zasmál.

„Nic se neděje budu tady mít důležitou schůzku a nechci, abychom byli vyrušeni Candice nebo kýmkoliv jiným. Napíšu ti, až se budete moct vrátit, a potom chci, abys svolal schůzku ohledně toho skladu." To, co jsem mu řekl byla čistá pravda, ale Candice jsem v domě nechtěl, jelikož nemám zapotřebí jí řešit.

„Tak to potom chápu." Zasmál se Ryan a souhlasil s tím, že odveze Candice někam do obchodního centra.

„Ryane?" Ještě jsem ho zastavil, než odešel zpět k své práci.

„Jo?"

„Nechci, aby se jí něco stalo, tak na ní dej pozor." Ani jsem sám nevěděl, proč jsem mu tohle řekl a prosil ho o něco takového. Nikdy v životě jsem takovou větu nevyslovil, ale něco ve mně chtělo, abych to řekl. Poslední dobou jsem zmatený sám se sebou. Dělám věci, které jsem nikdy předtím nedělal a sám ani nevím, jestli je to dobře nebo ne, jestli to tak vůbec chci. Proto si teď dávám od Candice pauzu a držím si svůj odstup, jelikož pokud si ta krásná tvářička myslí, že mě změní, tak to se velice plete. Já se neměním a už vůbec ne pro ženu.

„Udělám všechno, co bude v mých silách." Odpověděl Ryan a odešel pryč. Připadal jsem si, jako neskutečný idiot, za to že jsem něco takového vypustil z úst.

CANDICE HAMILTONOVÁ

„Ryan na tebe čeká venku." Chladně řekl, jakmile vešel ke mně do pokoje, a potom hned zase odešel. Povzdechla jsem si a šla ven za Ryanem. Vůbec sice nevím, kdo Ryan je, ale s největší pravděpodobností to brzy poznám. Když jsem vyšla ven, tak tam stál mladý kluk skoro stejně vysoký, jako Jason a kouřil u černého auta. Šla jsem k němu a když si mě všiml, tak zahodil svou cigaretu a usmál se. Musím uznat, že byl stejně pěkný, jako Jason, ale můj favorit byl stejně Jason.

„Jsem Ryan a ty stoprocentně musíš být Candice." Podal mi ruku, kterou jsem přijala a usmála se. Nastoupili jsme do auta a odjeli někam do nákupního centra, z čehož jsem měla upřímně radost, protože si nepamatuji, kdy naposledy jsem tam byla. Nakupovali jsme různé věci a mezitím si povídali o našich životech a o věcech, které nás sbližovali. Uvědomila jsem si, že je mi Ryan neskutečně sympatický a ráda si s ním povídám. Připadala jsem si, jako bych ho znala už několik let. Bloudili jsme spolu po obchodech a skončili u jídla, jelikož už bylo asi šest hodin a já jsem měla hlad.

„Takže máš sourozence?" Zeptal se Ryan, když jsme hráli hru o 20 otázkách, kdy se každý ptáme na 20 otázek toho druhého.

„Mám sestru Devon a nevlastního bratra Travise, ale toho jsem hodně dlouho neviděla. Máš nějakého mazlíčka?" Nechtěla jsem mluvit o Travisovi ani o Devon. Mám svou sestru ráda, ale nerada se o ní zmiňuji, jelikož vím, že ona je ta lepší z nás dvou.

„Mám psa u rodičů, ale jinak nemám žádné." Odpověděl mi a já jsem se napila z mého pití.

„Kdy jsi se narodila?"

„5. července. A ty?" Opakovala jsem jeho otázku, protože jsem chtěla vědět, kdy má narozeniny.

„14. září. Už bychom měli jet, abychom nejeli úplně za tmy." Usmál se a já jsem přikývla. Celou cestu domů jsem byla ráda, že jsem dneska s Ryanem strávila den. Ani se mu upřímně zpátky domů nechtělo. Nechtěla jsem zase vidět Jasona, jak okolo mě chodí, jako bych byla neviditelná. Připadala jsem si, jako by mě ani v tom domě nechtěl.

„Kvůli obchodu se stěhuju do Evropy, tak budeš u Jasona na dobu neurčitou. Pa Devon." Přečetla jsem si v duchu zprávu od mé sestry, která mě jako vždy nepotěšila. Devon mi totiž píše pouze, když mi chce říct něco, co se mi nebude líbit, ale nechce o tom diskutovat. Někdy mi to přišlo směšný, ale zvykla jsem si a přestala to řešit.

Jakmile jsme přijeli domů, tak jsem se rozloučila s Ryanem a odebrala se dovnitř baráku. Byla jsem unavená, takže jsem se chtěla vydat rovnou do mého pokoje, ale ještě jsem se stavila v kuchyni, abych si vzala lahev vody. Když jsem šla zpět ke schodišti, tak jsem viděla Jasona s nějakou blondýnou, jak se líbají opření o vchodové dveře, a potom jí osahával. Nahrnuly se mi při tom pohledu slzy do očí a bez přemýšlení jsem rychle vyběhla nahoru po schodech a bylo mi jedno jestli mě slyšely bouchnout dveřmi nebo ne. Ani jsem nevěděla, proč brečím, když bych správně k Jasonovi nic cítit neměla jako on necítí ke mně. Upřímně jsem tohle očekávala dřív nebo později, ale stejně jsem v šoku z toho, co jsem dole viděla.

„Candice, otevři dveře!" Ozval se Jason z druhé strany stěny. Byla jsem zamknutá v pokoji a opřená zády o dveře.

„Jdi pryč, Jasone, chci jít spát." Odpověděla jsem a snažila se znít naprosto normálně.

„Nechám tě jít spát, když mi otevřeš a ukážeš, že jsi v pohodě."

„Jdi pryč." Neustoupila jsem, protože nemám dobrou výmluvu na to, proč vlastně brečím.

„Kurva! Candice, říkám ti, abys otevřela ty dveře, jinak je vyrazím!" Lekla jsem se jeho tónu hlasu, a tak jsem se rychle upravila a otevřela dveře.

„Jsem v pohodě a chci už spát, tak prosím jdi pryč." Nepodívala jsem se mu do očí a ani jsem nechtěla být v jeho přítomnosti.

Cítila jsem jeho pohled na mě, jak si mě projel od hlavy až k patě, a potom odešel pryč. Přesto, že jsem přesně chtěla aby odešel, tak mě to zklamalo. Nerozumím mu už. Jednou jsem pro něj skoro všechno, nebo to aspoň dobře předstírá a teď se ke mně chová jako k odpadu.